O naději

Kázání na neděli velikonoční

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (1K 15,19)

Texty: 1K 15:19-26; J 20:1-18

Naděje – slovo opět velmi aktuální a často skloňované. Jako něco, čeho se nám nedostává a co těžko hledáme. Nejen v našich osobních příbězích a vztazích, které někde zamrznou a nenacházíme další perspektivu. Ale i ve společenském a globálním rozměru: ať už jde o fenomén migrace, který mění náš svět, nebo o války, které zuří nebo hrozí za humny. Byly doby – třeba taková 60. léta – kdy svět hleděl s optimismem do budoucnosti: všechny problémy se vyřeší, technologie a pokrok učiní svět dobrým místem k životu. To vše je pryč a dnes se spíš obáváme, co přijde, a v jakém světě budou žít naše děti. Ale bez naděje se žít nedá.

Apoštol říká, že naděje tu je. Ale není to naděje jen pro tento život. To je ten paradox křesťanství: Ano, ale… Správně uvidíme, až obrátíme perspektivu. Ne nadarmo čteme, že Maria se musela dvakrát obrátit, aby Ježíše poznala.

Jan Čep napsal, že pravá naděje začíná ve chvíli, kdy jsme se vzdali vší pozemské naděje. Naděje ožije až ve chvíli, kdy přestane být jen nadějí pro tento život a svět, kdy ho překročí, kdy dohlédne dál.
Je to totiž velikonoční naděje. A Velikonoce jsou elipsa se dvěma ohnisky, křížem a prázdným hrobem. Obé svědčí o jediném: život najde ten, kdo ho ztratí. Ježíš přechází z tohoto světa k Otci. Opouští svět, aby do něj jako Vzkříšený mohl nově vstoupit.

Naděje se zrodí ve chvíli, když přestaneme lpět na svých životech a na tomto světě a obrátíme se k Bohu. Opět paradox: když ke světu příliš přilneme, ztratíme pro něj a pro nás naději a trvalou perspektivu.
Ale pozor: teď přichází ten obrat. Apoštol sice varuje před tím, abychom měli naději jen pro tento život a svět. Ale jedním dechem  dodá: „A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ Naděje, kterou představuje zmrtvýchvstání, není nějakou zásvětnou skutečností. Ona vešla do světa! A vešla v podobě člověka. Nebo jinak: má svou tvář a jméno – Ježíše Krista.

Když v Kristu objevíme naději v Bohu, můžeme mít naději i pro tento život. Kristův exodus ze světa k Otci přece neznamená, že se odtud „vypařil“, že nějak duchovně vzelnul do nebe. On vstal z mrtvých také do tohoto světa a dává se v něm poznat. Vzkříšení a naděje, kterou představuje, je skutečností tohoto světa. Pán přece potkává učedníky, mluví s nimi, oni se ho dotýkají, dokonce s nimi jí a pije.

Možná mi namítnete: Ale Marie se ho dotknout zatím nesmí. Ježíšova slova „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci“, můžeme chápat v souvislosti toho, co píše apoštol: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt…“

Křesťanskou naději nemůžeme v tomto světě zpředmětnit. Vtěsnat ji do našich přihrádek a představ. Naděje neznamená, že vše vždy dobře dopadne. Naděje není optimismus! Naopak: Máme-li skutečnou naději, nenecháme se ošálit žádnými falešnými vějičkami a přísliby. V naději si můžeme dovolit realistický pohled na negativní skutečnosti a pojmenovávat věci pravým jménem.

Je to další paradox víry: Apoštol na jednu stranu řekne, že Kristus kraluje. A na druhou, že vládu všech mocností a sil teprve zruší. To přesně vyjadřuje naši realitu. S Kristem vstoupilo do světa zmrtvýchvstání, přemohl definitivně zlo a smrt. Ale jsou tu ještě mocnosti a síly – a Pavel přitom myslí na ty nepřátelské síly zmaru a smrti – které působí, jejich vláda ještě není zrušena.
Resp. platí zrcadlově, co říkáme o Boží vládě, Božím království – už je tu  a ještě ne. Vláda zla tu ještě je, ale už je vpodstatě přemožena. Jen má ještě jisté pole působnosti. Ale to je omezené časem. Právě proto působí tak zuřivě, protože ví, že její vláda není věčná, že její čas vyprší.

Ten, kdo má naději, však může zůstat klidný. Naděje znamená dlouhodechost, schopnost vidět dál. Symbolem naděje je kotva. Něco, co nás drží v rozbouřeném moři. Díky ní můžeme udržet směr a nenechat se zoufalstvím zla vyprovokovat. A patří k tomu také úkol, který Marie dostává: „Jdi k mým bratřím a pověz jim…“. Je úkolem učedníků vnášet do světa naději svědectvím o Vzkříšeném, o tom, který ztratil svůj život, aby ho získal pro všechny.

Pane, náš Bože,
tvoje životodárná moc působí mezi námi,
i když ji nepoznáváme.
Prosíme tě:
Dej nám povstat ze smrti a zoufalství k životu a naději.
Skrze Ježíše Kriste, jehož jsi pro nás vzkřísil z mrtvých.