O malomocných, bezdomovcích a nás

Homilie na 6. neděli po Zjevení Páně B

40 Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: "Chceš-li, můžeš mě očistit."
41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist."
42 A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
43 Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč
44 a nařídil mu: "Ne, abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví."
45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

Mk 1, 40-45

Překročit hranice

Máme za sebou jednu z nejmrazivějších nocí letošní zimy. A je pro nás nepředstavitelné, že mnozí i v tomto počasí nocují, nebo spíš přežívají  v improvizovaných úkrytech pod širým nebem. Tento víkend někteří prožívají ve znamení sounáležitosti s lidmi bez střechy nad hlavou, kterým jde na ulici doslova o život. Sbírají šaty a deky, třídí je a rozdávají na ulici, vaří polévku a čaj, roznáší je potřebným. A tato zkušenost nám také může pomoci pochopit událost dnešního evangelia.

Vždyť bezdomovectví klidně můžeme přirovnat k malomocenství. To je sice kožní chorobou, ale důsledky jsou podobné. Malomocný byl – z pochopitelných důvodů – vyloučen ze společnosti. Byl jako mrtvý, odkázaný k samotě. Nesměl vstupovat do ohražených měst. Kdykoli se k němu někdo přiblížil, musel volat „malomocný, malomocný“, aby se ten druhý včas zarazil.

Lidé bez domova jsou všude kolem nás, ale také jako bychom je neviděli. Nedokážeme a ani si nechceme představovat, jaké to je v tomto počasí přežívat někde pod mostem nebo se celý den vláčet po ulicích. Bezdomovce si raději nechceme příliš pustit k tělu, abychom se nenakazili, neušpinili.

A právě čistota je tématem Ježíšova setkání s malomocným. Ježíš tu překračuje hranice. Ale nejsou to prvotně hranice sociální, ale hranice náboženské. Téma očisty není primárně hygienické, ale kultické, bohoslužebné. Kdo jste byli minulý týden na biblické hodině,  si vzpomenete, že jsme si říkali, že být „čistý“ znamená být schopen bohoslužby, smět stát před Boží tváří. A že to, co podle Nového zákona očišťuje, nejsou ani rituály, ani morálka, ale víra, kterou Bůh očišťuje naše srdce. Tuto víru malomocný projevuje: Chceš-li, můžeš mne očistit. A tenhle podmiňovací způsob Ježíše vyprovokuje. Čteme, že se slitoval. Ale některé rukopisy říkají, že se rozhněval. Patří to k sobě: Rozhněval se nemoc a na vše, co člověka od Boha odděluje. A slitoval se nad nemocným a Bohu odcizeným člověkem: Chci, buď čist.

Ano, v tomto smyslu tu malomocný stojí na našem místě. My jsme ti nečistí, znesvěcení, Bohu odcizení lidé, kterým patří Boží hněv. A zároveň jsme to my, nad nimiž se Kristus slitoval, které očistil, abychom mohli znovu hledět na Boží tvář. Překonal vše, co nás oddělovalo.

Dotkl se ho

A všimněte si, jak to dělá. Stejně jako s tím malomocným. On se ho dotkl. Neutekl od něj. Neštítil se ho. Nebál se, že se sám nakazí. Dotkl se ho.
Ježíšův dotyk je jiný než dotyk jakéhokoli člověka. Nepřenese se jím na něj nic z naší nečistoty. Ale naopak na nás je vložena jeho čistota.
Vlastně to tak úplně není. Není pravda, že by na něj nepřešlo nic z naší špíny a zloby. Jeho dotyk totiž znamená, že ji na sebe bere. Že na něj dopadá. Že nese všechno to zlé, co vlastně patří nám. Až na kříž.

Vlastně nám dává takovou transfůzi života. Naši zkaženost nese on. A my dostáváme darem jeho čistotu, nový bílý šat, vypraný v jeho krvi. Tak to popisuje už evangelista Marek: malomocný se z periferie a okraje společnosti dostává do středu zájmu. A Ježíš zatím odchází na „pustá místa“. Podivuhodná výměna!

Ježíšův čin tedy není především sociální aktivitou. Na prvním místě nejde o člověka, ale o Boha – o to, aby Bůh byl Bohem, aby jemu příslušela čest. Ale v pravém ctění Boha najednou i každý člověk dostává skutečný význam a čestné místo jako Boží obraz. A to se projevuje láskou, sounáležitostí, pomocí.

Jde jen o správné pořadí. Půvabně to ilustruje například Ježíšův spor s Jidášem po tom, co jakási žena polila Ježíše vzácným olejem. Jidáš se hněvá, že to je plýtvání, že se mohl drahý olej prodat a peníze rozdat chudým. A Ježíš schvaluje „rozmařilost“ té ženy s tím, že chudé máme s sebou stále, ale on s námi stále nebude. A to potvrzuje i naše zkušenost. Tam, kde se ztratí z našeho zorného pole Bůh, tam se brzy ztratí i láska a solidarita a na chudé se rychle a rádo zapomene. Ale tam, kde stojí Kristus v ohnisku naší pozornosti, tam kvete také lidská vzájemnost a štědrost.

Mluvit nebo nemluvit?

Tohle všechno se odehraje v několika větách a pak Marek líčí Ježíšovu reakci na zázrak: Posílá uzdraveného pryč, hrozí mu a naléhá, aby to nikomu neříkal – jen učinil zadost ustanovení z 3. knihy Mojžíšovy, aby se ukázal knězi. Ten podle Zákona totiž měl pravomoc prohlásit jej opět za čistého.

Opět se tu setkáváme s oním mesiánským tajemstvím. Ježíš nechce, aby se o něm moc mluvilo – a už vůbec ne jako o Mesiáši. Aby neposiloval některé zcestné mesiášské představy, dokud nebude jasné, že bude králem, ale ukřižovaným.

Ale nemůžeme to vztáhnout i na naše svědectví víry o Ježíšovi? Není někdy spíše medvědí službou, když někdo o svých zkušenostech s Bohem vypráví příliš halasně a nadšeně? Vždyť každá zkušenost je osobní a nepřenosná. Každý musí udělat svou zkušenost víry. Nelze mu ji vnutit zvenčí – a už vůbec ne tu „naši“.

Možná je něco na té cudné evangelické zbožnosti, která o své víře na osobní rovině příliš nemluví. Na jednu stranu je dobře neprosazovat příliš sebe. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že víra není jen staré dědictví, které jsme převzali a zase máme odevzdar svým dětem. Ale že se musí stávat vždy znovu novou zkušeností, mladou mízou, která dá na uschlých větvích vyrašit novým výhonkům. A o této zkušenosti víry máme vydávat svědectví – především svým životem a činy a v pravý čas i svým mlčením a svými slovy.

Pane, náš Bože,
ty nás uzdravuješ na těle i na duši.
Prosíme tě:
Dej, abychom na to nezapomínali ve dnech zdraví i nemoci.
Dej, abychom tě v každém čase
chválili a oslavovali jako svého Tvůrce a Spasitele.
Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří
od věků navěky.