O ekumenismu přátelství

Homilie při ekumenické bohoslužbě v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů 2011 v Dýšině

Sk 2,42-47

42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.
43 Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.
44 Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.
45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.
46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.
47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Křesťanské církve v Jeruzalémě vybraly pro liturgii letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanství text ze Skutků apoštolských, který vykresluje obraz prvního křesťanského společenství v Jeruzalémě, církve právě zrozené z daru Ducha svatého.
Lukáš ho popisuje čtyřmi atributy: zůstáváním v učení apoštolů, ve věrnosti bratrskému společenství, v lámání chleba a modlitbách.
Skutečnost, že tyto čtyři prvky církevního společenství nemají být dávnou vzpomínkou, ale trvalým projevem života církve, podtrhli později teologové učením o čtyřech znacích církve; o tom co církev dělá církví: Je to martyria – svědectví o Kristu, založené v apoštolské zvěsti. Leitourgia – bohoslužba slova a svátostí. Koinonia – společenství Ježíšových učedníků, vyjadřované bratrským soužitím. A diakonia – služba církve potřebným.
Všechno to patří dohromady. Když nám něco z toho chybí, nejsme úplně církví. Nemůžeme si říci: budeme se modlit, ale každý sám. Nebo budeme číst Bibli, ale pohrdneme dary Kristova stolu. Anebo chceme společně slavit eucharistii, ale nejsme ochotni společně rozumět učení apoštolů.
První křesťané byli pospolu a měli všechno společné. O nás dnes to úplně říci nemůžeme. Jako křesťané z různých církví dnes bolestně pociťujeme především rozdělení u Kristova stolu a s ním související problém chápání a uznání duchovního úřadu, ordinované služby. A zároveň vnímáme, že máme mnoho společného. A právě v Lukášově líčení církve se otvírá nadějná cesta do společné budoucnosti.

V Lukášově obrazu jeruzalémského sboru se prolíná Boží a lidské. Pán nechává své posly zvěstovat své slovo a trvale zůstává se svými učedníky ve svátosti večeře Páně. A oni jsou spolu, sdílejí se – nejen o duchovní dary, ale o všechno, co mají. Dokonce se dělí i s těmi, kdo stojí mimo.

Ekumenismus není žádná filosofie, ideologie nebo program, který bychom si my lidé volili. Je neodmyslitelným důsledkem našeho vyznání „jedné svaté všeobecné a apoštolské církve“. Je Boží vůlí a Kristovým přáním. A má být naším životním stylem nebo, jak říká nedávno zesnulý kardinál Špidlík - mentalitou. Když se ho podezíravě ptali, jak ho přijímají pravoslavní v Rumunsku, odpověděl jim suše: „Nechodím navštěvovat pravoslavné, ale jenom přátele, ať už katolické nebo pravoslavné, a přátelé mne přijímají vždycky pěkně. Mám jich tam mnoho.“ Ekumenismus je něco velmi osobního. Není možný bez přátelství, ke kterému samozřejmě patří také otevřenost, ochota mluvit i o věcech nepříjemných.

Bylo by iluzí se domnívat, že rozdělení církví vzniklo z nějakých černobílých rozdílů v chápání Božích věcí. Velmi často za ním byla lidská, příliš lidská neochota k dialogu a snaha o moc, která pak ráda využila odlišné teologické důrazy, které do té doby dokázaly žít pokojně vedle sebe. A teprve tím vražením klínů mezi křesťany se pak odlišné pozice dále oddalovaly, pilovaly a vyhraňovaly. Nemělo by nás tedy překvapovat, že cesta k jednotě ve víře a kolem Kristova stolu povede přes obnovená přátelství, ochotu ke sdílení a nesení společné odpovědnosti za svět kolem nás. Chceme-li se skutečně dožít dne, kdy zbývající překážky mezi námi budou odstraněny, musíme naplno žít to, co nás spojuje: naslouchání apoštolské zvěsti, modlitbu, společenství a společnou službu.

Jsem rád, že i tady v Dýšině a Chrástu můžeme tohle prožívat – ve společných modlitbách, setkáních s Biblí, ale i v praktických aktivitách jako naposledy byla například vánoční hra nebo Tříkrálová sbírka.
A každý z nás se může zeptat, zda se tím něco změnilo – v našich vztazích, v našem pohledu na druhé. Zda nás víc bolí, když s tím druhým nemůžeme společně přistoupit ke stolu Páně a zda si to navzdory  tomu nedovedeme zas o něco víc představit?