O Božím trestání

Milí přátelé, v souvislosti s letošním děním bývá z náboženského pohledu otevírána také otázka Božího trestání. Někteří tvrdí, že epidemie nebo nepříznivé události jsou metlou, trestající lidstvo, které zapomnělo na Boha. Námitka je, proč neštěstí někoho zasahují více a někoho méně? Protože jedni více zhřešili? A na druhé straně spěchají druzí s rychlou (někdy příliš rychlou) odpovědí, že Bůh nás netrestá, protože nás miluje. Ale je křesťansky oprávněné z Bible škrtnout pojem trestu a nepatří k lásce také někdy krušná výchova, jak připomíná Písmo?

V evangeliu nalezneme text, kde se Ježíš vpodstatě přímo vyjadřuje k naší otázce. U Lukáše ve 13. kapitole čteme v prvních pěti verších text, který je v ekumenickém překladu nadepsán právě “O Božích trestech”:

Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

Lidé jsou zasaženi zprávami o události, při níž římský místodržící Pilát podle textu nechal povraždit Galilejce v jeruzalémském chrámu během obětování. Odpověď na nevyřčenou otázku Proč? nacházejí posluchači zřejmě v představě těch vrstev Starého zákona, podle jejichž teologie je neblahý úděl člověka chápán jako Boží trest.

Ježíš sám pak připomíná ještě jinou událost, která na rozdíl od té první nebyla způsobena lidským úmyslem – pád věže v Siloe s osmnácti mrtvými. Otázka Proč? je tak vyhrocena. Zatímco v prvním případě šlo o problém lidské ne/spravedlnosti, ve druhém případě vstupuje na scénu ještě výrazněji otázka po roli Boží prozřetelnosti. Ježíšova odpověď na úvahy posluchačů zní odmítavě. Oběti těchto událostí nebyli většími hříšníky než ostatní. Nejde o Boží trest ve smyslu adresné Boží odpovědi na jednání konkrétních lidí nebo určité společenské skupiny. Ti, kteří zemřeli, nebyli větší hříšníci než ostatní.

Přece ale v jeho odpovědi je přítomen jakýsi zdvižený prostředník. Bůh v tomto světě jedná a jeho vůlí je, abychom dospěli k pokání a spáse. C.S. Lewis mluví o utrpení jako Božím amplionu, kterým Bůh volá hluchý svět. Autor sám ale po vlastní zkušenosti úmrtí milované ženy svůj úderný výrok doplnil vlastními pochybnostmi a otázkami. “Rány osudu” mohou sloužit jako Boží trest ve smyslu určité výstrahy či výchovného prostředku. Jen to podle Ježíše není o těch druhých, ale o nás. Nemluví o tom, jaký význam má utrpení pro druhé (o tom výmluvně mlčí!), ale jaký smysl má mít neštěstí druhých pro nás. Ukázat prstem můžeme jen sami na sebe. Je dobře, když nás bolest, přítomná ve světě, zasáhne, když nás zastaví, znejistí a zpochybní to, co jsme považovali za pevné. Když nás vede k tomu, abychom se navrátili k Bohu v lítosti, modlitbě a hledání jeho vůle a zároveň byli vnímaví pro nouzi druhých a dokázali se pro ně prakticky nasadit. Protože Boží trestání není v tomto čase nikdy odsouzením, ale má nám i druhým (třeba i skrze nás) ukázat otevřenou Boží náruč.

Karel Šimr