O Božím mlčení

Kázání na 20. neděli v mezidobí A

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Matouš 15:20 – 28

Nad tímto pozoruhodným textem jsme zde v posledních letech uvažovali už několikrát. Většinou jsme si všímali proměny Ježíšova vztahu k pohanům a role, kterou v tom – i pro nás – sehrála ona kananejská žena. Pojďme se ale dnes blíže podívat na proměnu té ženy samotné a na to, jaký smysl může mít pro nás.

Ta žena volá: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“. „Ale on jí neodpověděl ani slovo.“ Ježíš mlčí. Emil Bruner v komentáři k tomuto textu napíše: Aspoň že mlčí… Někdy je mlčení nejlepší varianta, pokud by každé slovo bylo zraňující.
A to, co za chvíli řekne Ježíš učedníkům, opravu zní v takové situaci tvrdě: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Jdi, nepatříš do mého plánu…Mám na práci jiné věci než tebe a tvou dceru. Ježíšova cesta se - zatím -  s cestou té pohanské ženy míjí.

Tohle přece není jen popis jedné historické situace. Neznáme to? Modlíme se a Bůh mlčí. Zdá se nám, že to, co potřebujeme, zůstává mimo obzor jeho zájmu.

Zkouška víry?

Z dalšího dění ovšem vyplývá, že za Ježíšovým mlčením není nezájem, spíše na cosi čeká, vytváří pro něco důležitého prostor. Tradičně bychom řekli, že ženu nebo učedníky „zkouší“.

Učedníci v této zkoušce „nervů“ moc dobře neobstojí. “Učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Ono „zbav se jí“, je možné přeložit i „vyslyš ji“. Ale zdá se, že učedníci za pohanku příliš nebojují. Spíš je jim nepříjemné poslouchat její křik. Jakoby říkali: Udělej prosím tě něco, ať už nám dá pokoj, ať už je ticho a klid.
Není tohle někdy postoj i nás, učedníků Kristových? Není to tak, že je nám křik a pláč druhých lidí nepříjemný a přimlouváme se za ně jen proto, abychom mu unikli a nemuseli ho snášet? A neměli bychom prostě někdy právě jen snášet, aniž bychom s ním chtěli hned něco „dělat“? Někdy bývá snaha řešit problémy druhých formou útěku. Je také čas druhé „pouze“ doprovázet, být s nimi.

Ježíš křik té ženy snáší. Mlčení někdy může být přece i povzbudivé! Když přinášíme svou žádost vlivnému člověku a on nás nechá domluvit až do konce, poslouchá nás, tak nám to přece vlévá naději. Je tu prostor, abychom na něj zapůsobili. Přemýšlí o tom, co mu říkáme.

Mezi Ježíšem a ženou dochází k interakci, k setkání. A k němu patří i čas mlčení. Právě ve chvílích, kdy i my ve svém životě zakoušíme Boží mlčení, se něco důležitého děje: roste naše důvěra a vytrvalost.

Víra, která "funguje"

Je přirozené, že k Ježíšovi často nejprve přicházíme jako k té vlivné osobě, která pro nás může něco udělat, a doufáme, že ho přesvědčíme. Jenže Kristus není lobbista a Bůh není ani kouzelný dědeček ani obchodník, se kterým lze vyměnit něco za něco. Nenechá nás navždy žít v omylu, že si na něj jako na plátno můžeme promítat naše představy a přání. Naopak: dává nám prostor a příležitosti, abychom se obrátili. Jde o kopernikovský obrat. O to, abychom pochopili, že svět se netočí kolem nás a Bůh tu není od toho, aby nás v tom utvrzoval, ale že on je základem a středem všeho a my najdeme své místo na oběžné dráze kolem něj.    

Aby se tahle naše iluze změnila v poznání skutečnosti, v tom nám Bůh pomáhá mlčením. Mlčením, které je v některých situacích hrozivé, ale které je vlastně povzbudivé. Když se utišíme, uslyšíme v něm jeho tichý hlas, pocítíme láskyplnou blízkost. Spisovatel C.S. Lewis odpověděl svým kolegům na univerzitě na otázku, zda se modlí, když jeho žena umírala na rakovinu: „Nemodlím se, abych změnil Boha, ale sám sebe. Bůh to nepotřebuje, já ano.“ 

A něco podobného prožívá i ta žena: Nevzpírá se skutečnosti, že o její potřeby nejde na prvním místě, že je až na druhé koleji. Neodvrací se od Ježíše v pyšném, ale pochopitelném vzdoru. Klidně své „druhořadé“ postavení přijme. Ví, že Boží svět se netočí kolem ní a její dcery, ale žije z naděje, že i ona a její dcera někde třeba úplně vzadu mají v Boží péči své místo: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ I to málo, co přijde z Boží ruky, stačí, protože podstatené je, že v té ruce jsme my sami.

Je dobře, když k Bohu přicházíme se svými potřebami a prosbami. Protože jen tak s ním můžeme navázat vztah. Jeho to zajímá. On nám rád naslouchá a sdílí s námi naše starosti a bolesti. Co je modlitba, která „funguje“? Ne splnění našich přání, ale proměnění, prohloubení a pročištění naší víry, které z modlitby vychází.
Kdyby malé dítě pořád dostávalo, co chce, a pořád se na něj jen všichni usmívali, nikdy nedospěje. Zůstane malým sobcem, který si myslí, že všichni a všechno je tu jen pro něho. Musí se setkat se skutečností – že nedostane vše, na co má chuť, že na něj nebudou vždy všichni reagovat pozitivně. Tím roste a stává se člověkem.

Bůh někdy v našem životě mlčí. Ne proto, že nás opustil nebo že nás nemá rád, ale aby dal vyrůst naší víře, aby nám dal dospět. Víra, která se z jeho mlčení zrodí v oné ženě, se Ježíše bytostně dotkne. Odpoví na ni. Uzdraví dceru té ženy. Dává i nám tak znamení, co je skutečná víra: Ne něco, čím to s Pánem Bohem zkoušíme, zda se osvědčí, ale vytrvalá důvěra, která se nedá ničím odradit. Je to velikonoční víra, která nejprve v některých situacích umírá, ale poté povstává z mrtvých tam, kde si Ježíšem necháme radiálně otřást našimi představami o Bohu. Dnešní evangelium nám tak dává tuto podivuhodnou ženu jako vzor a světlo pro chvíle, kdy Bůh v našem životě mlčí.

Pane, všemohoucí Bože,
zvěstováním radostného poselství
přinášíš své království do tohoto světa.
Prosíme tě:
Dej nám víru, která přemáhá svět
a spoléhá se ve všem na tebe,
neboť ty žiješ a vládneš
odvěků navěky.