O Božím lidství

Kázání na Narození Páně - ve dne

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

Jan 1:1 – 18

Vánoce jsou svátky lidskosti, rodiny, domova, dětí. Tak nějak je většinou vnímáme. Se všemi pozitivními i negativními důsledky, které to má. Pozitivními, když se nám podaří vytvořit doma harmonickou atmosféru a dětem se rozzáří u stromečku oči štěstím. A negativními, pokud se nám dostát tomuto nároku z různých důvodů nedaří, nebo vůbec nemáme tu možnost, protože k tomu schází potřební lidé - a Vánoce se pak stávají noční můrou.

Význam lidskosti, rodiny, domova a dětství ale má svůj základ v tajemství, které o Vánocích slavíme: Slovo se stalo tělem. Bůh se stal člověkem. Ubytoval se mezi námi. Boží Syn se narodil jako dítě do lidské rodiny.

Vánoce jsou tedy skutečně svátkem lidskosti. Pod tento pojem se ovšem může vejít leccos. Nový zákon mluví o starém a novém lidství, člověku. Například ve 4. kap. Epištoly Efezským jsou křesťané nabádáni: „Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (22-24)“ I toto staré lidství se v Janově Prologu objevuje: „…svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“. Staré klade odpor novému. Vnímá ho jak ohrožení a vyrušení. Nepoznává se v něm.

Co je tedy to nové lidství? O tom mluví Ef ve 4,13: „až bychom … dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Ano, lidství není všeobecný pojem, je třeba ho upřesnit.

Nový Adam

Jedním z teologů, kteří se zasloužili o slavení Vánoc, byl ve starověku Atanáš. Ve své knize O Božím vtělení se zabývá otázkou: Proč se Bůh stal v Ježíši člověkem. A odpověď ilustruje hezkým podobenstvím. Zvláštností člověka oproti ostatnímu stvoření je to, že byl stvořen k Božímu obrazu. Hříchem se ovšem tento Boží obraz poškodil, takže neplní svůj původní úkol. A teď si představme Pána Boha jako malíře, který stojí před deskou s poničeným portrétem a přemýšlí, co s ním udělá. Buď desku zahodí (toto řešení je v Bibli popsáno v příběhu o potopě) nebo ji znovu upne do rámu a portrét obnoví. K tomu je ovšem potřebné, aby přišel ten, který tam byl portrétovaný, a znovu se posadil modelem. Porušené lidství, které zažíváme, už tuto roli splnit nemůže. A proto se Bůh stal člověkem, aby Boží obraz v člověku obnovil. Přichází Boží Syn jako skutečný „originál“ „posadit modelem“. Jiní východní otcové církve dokonce zdůrazňují, že Adam byl jen pouhý náznak lidství. Lidství v plné kráse se objevuje až v Kristu.

Ježíšovo Boží lidství má dvojí význam, jeho role je obousměrná. Před Otcem zastupuje nás – lidi, kteří se Bohu odcizili hříchem a odmítli ho. Reprezentuje jako člověk nové lidství. Takže v něm opět nacházíme k Bohu cestu a stáváme se milovanými Božími děti.

A zároveň zastupuje Boha před námi. Ježíš nám dává jako Boží syn vědět, jaký je Bůh. Celým svým životem jako Slovo vyslovuje Boží pravdu a lásku. Odkrývá nám tvář Boha, kterého nikdy nikdo neviděl.

Tak Jan uzavírá svůj hymnus: „Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ Není to jen strohé oznámení. V řečtině tu stojí slůvko, z něhož se stal vědecký pojem: exegeze. Exegetovat znamená vykládat nějaký vzdálený text, aby se nám stal srozumitelným. Ježíš nám takto „exegetoval“, vyložil Otce, aby se nám stal přístupným a blízkým. Nejen svými slovy, ale i svými činy a celým životem. Dává nám poznat Boha právě skrze své lidství, abychom i my mohli svůj vztah s Bohem prožívat ne v nějakém mystickém útěku, ale naplno jako muži a ženy skrze své lidství.

Vánoce jsou svátkem lidskosti, ale je třeba doplnit: především Boží lidskosti. Toto slovní spojení už není protimluv, ale stalo se v Betlémě skutečností. Boží lidství vstoupilo do našeho světa, do naší blízkosti. Aby proměnilo a naplnilo naše lidství.

Najít domov u Boha

Stále platí: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tohle je na Vánocích vlastně to nejdůležitější. My budeme v tomto životě vždy lavírovat mezi starým a novým lidstvím, mezi starým Adamem a lidstvím podle Kristovy míry. Vždy bude platit, že Kristus bude také odmítán, že před ním zavřou dveře jako tehdy v Betlémě: a my taky dveře zavíráme a někdy je zavírají před námi…

Naše Vánoce jsou svátky domova. Ale Kristus přichází mezi nás jako bezdomovec, v chudobě a bídě. Někde na okraji, tiše a nenápadně. A vlastně tak v tomto světě přebývá stále. Ale přichází tak proto, abychom těmi bezdomovci nezůstali my. Abychom našli nejvlastnější domov u Boha v jeho otcovském domě, v jeho náručí.
Vánoce jsou svátky rodiny a dětství. Ale nejhlubší význam Ježíšova narození je v tom, abychom se skrze ně my mohli narodit jako Boží děti, do společenství s Trojjediným Bohem.
A Vánoce jsou svátky lidství. Boží Syn objímá svým lidstvím  celý náš život, od kolébky až po hrob. Od svého narození až po svou smrt a navěky je Immanuel, Bůh s námi.

Všemohoucí Bože,
přicházíš k nám jako člověk,
abys tu byl zcela pro nás.
Dej, aby ze všeho, co jsme a co děláme,
vyzařovala tvá láska,
kterou jsi nás učinil bohatými v Ježíši Kristu, našem Pánu.