O bdělosti

Kázání na 1. neděli adventní B

Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe.

Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"

Marek 13:24 – 37

„Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko, přede dveřmi,“ říká Ježíš. Tato věta je součástí podobenství o fíkovníku. „Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko.“ Až uvidíme, že se mocnosti nebeské otřásají, dojde k zatmění slunce a měsíce a hvězdy budou padat z nebe, má nám to připomenout, že léto Páně je blízko.
Ale Ježíš zároveň říká, že „o onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec“.  Tedy časové určení Kristova druhého příchodu je nám nedostupné. Nic z viditelné zkušenosti, nemůže poukázat na příchod onoho dne. Jak tomuto rozporu tedy rozumět?

Ježíš poté dodává: „Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.“ A vypráví druhé minipodobenství o člověku na cestách, který před svým odchodem dal služebníkům ve svém domě odpovědnost a vrátnému přikázal bdít. Nevíme, kdy Pán přijde – a to pro nás znamená mít se na pozoru, žít odpovědně a bdít. Vždy a stále. 

„Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko, přede dveřmi.“ To vlastně platí o každém dnu a o každé hodině. Maranatha, Pán přichází, volali první křesťané v bohoslužbě. Ten den je každý den blízko a každý den blíž. Ale co to pro nás znamená: Nervózně vyhlížet, až se zatmí slunce a začnou padat hvězdy? Podléhat obavám o osud náš a celého světa?

Naplno to říká Ježíš v závěru dnešního evangelia: „Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"
Máme bdít, aby nás přicházející Pán nenalezl spící. Máme bdít, abychom Kristův příchod nezaspali. Ježíš dává do protikladu bdění a spánek. Samozřejmě nejde o pěstování fyzické nespavosti, kterou nám často způsobují spíše naše starosti, než víra. Duchovní spaní může být totiž velmi činorodé: v tomto smyslu spí spíše ten, kdo je pohlcen věcmi, svými aktivitami, kdo žije na povrchu svého života.
Bdění je opakem toho spánku: znamená přestat hledět s obavami či často s iluzorními nadějemi do budoucnosti a zastavit se v přítomnosti. Obrazně řečeno: spíše než vystřelit šíp do dálky před námi, napnout tětivu směrem do hlubiny. Jedním slovem: bdít znamená prodlévat před Bohem.

Stupně bdělosti

Dietrich von Hildebrand mluví o třech stupních bdělosti, kterou klade do protikladu k otupělosti. Prvním krokem je vědomí úžasu a tajemství, hloubky, která se skrývá pod každodenním povrchem věcí. Toto procitnutí vyjadřuje třeba sloka jedné písně z Truvérské mše: Nám radostí jsi, Pane, ty, a já to dlouho nevěděl, snad proto, že jsem necítil, že dětská ruka je tak malá… Druhým stupněm je naše mravní vědomí: že si uvědomíme, že něco je správné a něco špatné a že člověk má konat dobro. A posledním krokem je pak náboženská bdělost: to když se otevřeme pro Pána Boha a začneme naslouchat jeho hlasu.
Bdít tedy znamená nezůstat na povrchu ve vnímání šířky a mnohosti věci, ale otevřít se jejich hloubce a výšce. Vnímat i tu poslední hlubinu bytí, Boha.

„Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko, přede dveřmi.“ A nám už začíná svítat, co ta slova znamenají. Nemluví o něčem, ale o někom. Není nám dáno poznat jízdní řád světa, abychom si řekli, až se stane tohle, nastane konec světa. Je nám dáno ujištění, že ve všech věcech a dějích, v každé situaci je s námi náš Pán. Není to neosobní „ten den“, ale on sám, který je blízko, přede dveřmi.
Ale to je vědomí, které není samozřejmé. Musíme k němu procitnout, probrat se ze spánku. Co znamená bdít konkrétně a prakticky, zaznívá na jiných místech Písma: Bděte a modlete se, vyzývá Ježíš učedníky. Bděte na modlitbách, napomíná autor epištoly Efezským. Bdít znamená modlit se. A modlit se znamená otevírat se Pánu Bohu, žít v jeho přítomnosti, prodlévat před jeho tváří. Zaměřit svou pozornost k jeho přicházení, vědomě se otevřít skutečnosti, že on je nám blízko, tluče u dveří našich srdcí.

Procitnout k vědomí Boží blízkosti

Procitnutí k vědomí Boží blízkosti pak začne utvářet naši přítomnost. Už se nenecháme unášet životem, závany různých proudů, společenským míněním. Začneme žít. Budeme pevně zakotveni v tom, co je podstatné. Nebudeme žít ze vzpomínek nebo planých snů, ale budeme žít naši přítomnost ve vědomí přítomnosti Boží. Nerozplyneme se v časnosti, ale budeme v našich rozhodováních zakořeněni ve věčnosti.

Advent pro nás může být malou školou bdělosti. Zkusme udělat jeden dva malé krůčky k vědomí, že Pán je blízko, přede dveřmi. Věříme, že Trojjediný Bůh v nás jistě od našeho křtu přebývá. Ale kolik minut denně si to uvědomujeme? Víme, že v druhém člověku k nám přichází Kristus. Ale kolik lidí vidíme v tomto světle? Víme, že všechno, co dostáváme, je dar. Ale kolik věcí takto opravdu přijímáme jako něco nesamozřejmého? Věříme, že Pán k nám přichází. Ale jak často spočíváme v zabydlenosti v sobě samých a našich zvycích, v níž už nic neočekáváme?

Začíná advent. Čas, v němž se soustředíme na Kristův příchod. Slyšíme Boží pozvání, abychom vše uviděli v jeho světle. Abychom procitli ze spánku. Abychom se probudili ze sna k vnitřnímu životu. A dostáváme k tomu dar modlitby, jejíž rozmanité formy jsou pozváním k rozhovoru a setkání s živým Pánem.

Věčný Bože,
uprostřed temnot tohoto času
ohlašuješ svůj příchod.
Dej nám bdělost,
abychom ve všem počítali s tebou,
a důvěřovali ti
skrze Ježíše Krista, našeho Pána.