Nemoc, smrt a životaplná víra

Homilie na 5. neděli v postu A

Jan 11, 1  - 45

1Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.
2To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.
3Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“
4Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“
5Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.
6Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.
7Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“
8Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“
9Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa.
10Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“
11To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“
12Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“
13Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku.
14Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel.
15A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“
16Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“
17Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.
18Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty,
19a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.
20Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.
21Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.
22Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“
23Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
24Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
25Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
26A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
27Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
28S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“
29Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu.
30Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala.
31Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
32Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“
33Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen
34řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“
35Ježíšovi vstoupily do očí slzy.
36Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“
37Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“
38Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.
39Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“
40Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“
41Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.
42Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“
43Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
44Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
45Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

Ta nemoc není ke smrti, ale k slávě Boží, říká Ježíš. Dnešní neděli se říká Smrtná. A nemoc a smrt spolu souvisí. Každá nemoc, i když na ni člověk neumře, je předchutí smrti, uvědoměním si naší pomíjivosti a křehkosti. Ježíš ví, že Lazar umře. A přesto říká: ta nemoc není k smrti. Jak tomu rozumět?
Janovo vyprávění sice působí téměř velikonočně, ale přitom zůstává na „této“ straně Velikonoc, straně pašijí: Je zde řeč o nemoci, smrti, zármutku, slzách, rozkladu. A také o pronásledování. Právě Ježíšovo vzkříšení Lazara tak pobouří židovské představitele, že velekněz Kaifáš vynese proroctví: Je lépe, aby jeden člověk zemřel za národ…
Navíc Lazarovo vzkříšení je něco jiného než Ježíšovo zmrtvýchvstání. Lazar se vrací opět do tohoto života, poznamenaného smrtí, opět onemocní a zemře. A přece je toto vyprávění pro Jana tak důležité – jako znamení, jako předobraz Ježíšova vlastního údělu.

Nespěchejme příliš k rozuzlení. Zastavme se u Ježíšova rozhovoru s Lazarovou sestrou Martou. Sestry Marii a Martu z evangelia už známe. Martu jako pilnou hospodyni, která se o Ježíše starala při jeho návštěvách. Marii jako dychtivou posluchačku Božího slova. Vlastně i tady zůstávají věrné svým charakteristikám. Marie zůstává doma a pláče, obklopená těmi, kdo s ní přišli truchlit. A Marta něco dělá – vychází Ježíši vstříc s nevyslovenou prosbou: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“
Je to něco nečekaného. Marta místo truchlení přichází diskutovat s Ježíšem. Nesluší se to ani jejímu ženství ani její situaci. Ale Ježíš ji neodmítá a její prosby a výčitky bere vážně a odpovídá na ně.
Ano, za Martinými slovy je výčitka a hořkost. Pane, kdybys byl zde… Pane, proč jsi to dopustil… Bože, kde jsi byl, když…
Neztratili jsme tuhle pro živou víru důležitou schopnost přít se s Bohem? Možná se jí znovu potřebujeme učit – od proroků, žalmistů, od Joba. Jako se občas potřebujeme s našimi blízkými pohádat, tak výčitky a otázky patří i do vztahu k Pánu Bohu. Bez nich se do něj totiž v těžkých chvílích snadno vloudí odcizení. Mnoho lidí tak i ztrácí víru.

Martinu reakci chápeme o to víc, že Ježíš přišel pozdě schválně. Ještě dva dny zůstal, kde byl, aby Lazara už nezastihl živého. Dokonce přichází až čtvrtý den po smrti. Židé si představovali, že ještě tři dny po smrti duše hledá tělo. A čtvrtý den začíná nezvratný rozklad.
Marta nechápe Ježíšovo jednání – stejně jako ho někdy nechápeme my. Jeho slova o tom, že Lazar vstane, chápe jako planou útěchu v duchu „je mu tam líp“ nebo „jednou se zase setkáme“: Vím, že vstane při vzkříšení  v poslední den. A Pán jí odpoví ta slova, která si necháme tesat na náhrobní kameny: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
Něco jiného je vědět a něco jiného věřit. Máme to tak i v našem Krédu: Vyznáváme víru v Boha Otce, Syna  a Ducha svatého. Ale u článku o církvi, odpuštění hříchů nebo těla z mrtvých vzkříšení už ta předložka „v“ není. Nevěříme v život věčný, věříme život věčný. Jeden kolega to na poslední pastorálce vyjádřil výstižně: Jako křesťané nevěříme v život po smrti, věříme v Ježíše Krista – ano vzkříšeného a oslaveného. Víra není přesvědčení, víra je vztah – vztah, který je životodárný a jehož plodem je i vzkříšení těla nebo odpuštění hříchů.

Vzkříšení Lazara není ještě velikonoční text, ale je předobrazem Velikonoc, předobrazem Ježíšova údělu. Také jeho cesta ponížení a utrpení byla z lidského pohledu ke smrti, ale z moci Boží se stala cestou k životu, k Božímu oslavení a lidské spáse. Evangelista Jan dokonce už křížovou cestu chápe jako cestu vyvýšení a oslavení.

K tomu, k čemu volá Ježíš Martu, zve i nás: Věříš tomu? Postní doba je časem obnovy naší víry, našeho křestního vyznání. Tam, kde oči vidí jen zánik a smrt, víra dokáže vidět život. Ano, právě tam se projeví její síla. Víra totiž sama ten život v sobě nese. Věřící má účast na životě i tam, kde se dotýká smrti a vidí kolem sebe třeba jen rozklad a smutek. Ta víra ale musí být živá, nestačí zděděný světonázor. Víra, která se nebojí s Hospodinem přít. Víra, která je naší osobní odpovědí na Ježíšovu otázku, kterou klade každému z nás: Věříš tomu?