Nekorektní příběh?

Homilie na Květnou neděli B

Dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;
každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Fp 2:2-11

Dnes odpoledne budou mít na farské zahradě premiéru barokní pašijové hry, upravené J. Kopeckým. Jsou zvláštní tím, že příběh o Kristově utrpení do sebe jakoby pojímá celý Ježíšův život. Ono to odpovídá i koncepci biblických evangelií (zvláště Markova, které letos čteme), která jsou vystavěna jako jakési pašije s předmluvou. Vše v Ježíšově životě předznamenává jeho oběť a směřuje k ní. Když apoštol Pavel připomíná korintským evangelium, také říká, že to je zpráva o Kristově smrti a vzkříšení pro nás.
Pro nás je utrpení a smrt spíše něco posledního v životě, posledního, co chceme vnímat. Proto také věci s tím spojené potlačujeme, nemluvíme o nich, skrýváme je „za plentu“. Uvědomil jsem si to, když jsem žádal o vylepení plakátů na pašije – plakátu s ukřižovaným mužem na obrázků, slibujícím představení o odsouzení a mukách nevinného, končící smrtí. Je to vlastně něco nemístného a nekorektního. Něco co jde proti proudu toho, co je pro nás v životě důležité, oč usilujeme.

Kříž – znamení ponížení i cesta vzhůru

A přece: Pokud si k tomuto vyprávění nenajdeme cestu, nepochopíme jeho smysl, pak pro nás zůstane uzavřená i radost ze vzkříšení. Zůstaneme ve stínu pouhého přežívání. Jako bychom si vytvořili útulný pokojík uprostřed města, ve kterém zuří válka.
Apoštol Pavel v listu Filipským cituje starokřesťanský hymnus o ponížení Božího služebníka. Pro jeho ponížení ho Bůh povýšil po svou pravici. A je to ponížení, líčené jako sestup na úplné dno: stal se člověkem, podstoupil smrt – a to ne nějakou smrt, ale smrt na kříži. Smrt na kříži je smrtí potupnou, smrtí zavržených. A zároveň to není nějaké tragické nedopatření, neštěstí. Kristův kříž je břemeno, které on na sebe bere dobrovolně. Sám se vydává až do konce v poslušnosti Otce a z lásky k lidem.

Beránek, služebník a odsouzený Zákonodárce

Více si o výkupném smyslu Kristovy oběti řekneme na Velký pátek. Ale abychom měli odvahu se na křížovou cestu za naším Pánem vydat, potřebujeme v ní už teď vidět cestu, která vede k Boží pravici, do Boží blízkosti a naplnění našeho života v ní. Vidět kříž jako vztyčené znamení Boží lásky.
Začínali jsme dnešní bohoslužbu vítáním Ježíše jako krále. Ano, to stále platí. Ale je to král, jehož trůnem je kříž. Kříž je oltářem, na němž se pravý Velekněz sám stává obětí – Beránkem, který snímá hřích světa. Je místem, kde se Zákonodárce sám stává souzeným a odsouzeným.

Ta pašijová hra, kterou dnes budeme hrát, se v originále jmenuje "Komédie o umučení a vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista". Pašije a komedie – no to snad ne! Ale není to projev neúcty, ta hra je prodchnuta hlubokou zbožností podkrkonošského lidu. A právě tahle víra překonává tragiku a bezvýchodnost Kristova utrpení. Dokáže vidět dál až k prázdnému hrobu. Neztrácí ani tváří v tvář bolesti a smrti lehkost a humor. Ví, že co se zdá, že ničí život, ho vlastně vysvobozuje z moci zla a znovu ho otvírá, roubuje na Zdroj života. Při pohledu na kříž vidíme zatmění světa, které prozařuje oslňující Boží jas.

Svatý Pane a Bože,
požehnej nám tento týden,
kdy budeme rozjímat utrpení a smrt tvého Syna.
Dej, abychom ve slovech o kříži rozpoznali tvou lásku
a oslavovali ji celým svým životem.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.