Nedotýkej se mne...
Homilie k neděli Vzkříšení Páně
Jan 20, 1 - 18
1 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.
2 Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“
3 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu.
4 Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první.
5 Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.
6 Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna,
7 ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.
8 Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.
9 Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.
10 Oba učedníci se pak vrátili domů.
11 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu
12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.
13 Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“
14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.
15 Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“
16 Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
17 Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Dnes v noci andělé zvěstovali ženám u hrobu, že vzkříšený Ježíš jde před svými učedníky - před námi. Jan jako teolog tuhle zvěst promýšlí ještě dál. Snad i mně tedy odpustíte nad dnešním evangeliem trochu teologie.
O Vánocích slavíme vtělení Božího Syna. Bůh přichází mezi nás. Stává se jedním z nás. Maria a Josef Ježíška chovají. I jiní lidé se ho dotýkají. Ale Marii z Magdaly Ježíš to velikonoční jitro dotknout se ho nedovolí. I když by tolik chtěla – ujistit se jeho blízkostí, projevit mu svou lásku. „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci,“ řekne jí Ježíš.
Vzkříšení je událost nového řádu, která vlastně už nepatří do našeho světa. Autor epištoly Židům popisuje Ježíšovu velekněžskou službu, která se naplnila o Velikonocích, slovy: Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší budoucí dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším (Žd 9,11). Je tu řečeno dvojí: Stánek, do něhož Kristus vstupuje svou obětí a zmrtvýchvstáním, nepatří ke stvoření. Je větší a dokonalejší než náš svět. Je to nové stvoření, které jeho vzkříšením začíná.
A to druhé: Nám to přináší „budoucí dobro“. Kristovo vzkříšení je základem našeho vyznání „těla z mrtvých vzkříšení“. Je to skutečnost, které se dotýkáme v naději.
A zároveň je tato skutečnost už přítomná. Ježíš Vzkříšený je mezi námi. Liberální teologové rádi říkají, že Ježíš vstal do víry svých učedníků. Ale co kdyby nikdo neuvěřil. To by Ježíš nevstal? Nikoli, vzkříšení je Boží čin, je to nové stvoření, nezávisí na nás. Ale pravda je, že my ho můžeme vnímat pouze vírou. A víra a naděje jsou rodné sestry. Protože, jak říká autor epištoly Židům v 11. kapitole, víra pak je podstata nadějných věcí a důvod neviditelných. Budoucnost, o které svědčí naděje, je ve víře přítomna jako v zárodku; jako v semínku, které jednou vzejde a vyroste.
Marie se nesmí Ježíše dotknout, protože on ještě nevystoupil k Otci. Ani my jsme ještě nevystoupili k Otci a zůstáváme někdy velmi bolestně spjati s tímto starým a umírajícím světem. Budoucnost zatím zůstává budoucností jako velký strom ukrytý v zrnku hořčice.
A zde to matoušovské „jde před vámi“ z dnešní noci nabývá ještě hlubší rozměr. Vánoce jsou svátky Božího narození pro člověka, ale Velikonoce svátky lidského narození pro Boha. O Vánocích Bůh v Ježíši Kristu přichází za námi, o Velikonocích jde před námi a dává nám účast na novém stvoření, novém světě, novém životě, který je založen Kristovým zmrtvýchvstáním. Ve víře a naději jsme rozkročeni mezi tímto a budoucím světem. Boží svět je Kristovým vzkříšením už mezi námi a zároveň ještě ne.
Ježíš jde před námi, předchází nás. Jako nás předešel v utrpení a smrti, předchází nás ve vzkříšení. Je první, který vstal z mrtvých, ale ne jediný. Jde před námi a my ho budeme ve víře následovat.
Jan Čep napsal, že pravá naděje začíná ve chvíli, kdy jsme se vzdali vší pozemské naděje. Naděje je naše pouto – Písmo užívá obraz kotvy – s budoucím světem. Je to něco víc než optimismus nebo doufání, že věci dobře dopadnou. Jde o spásu, která je tím nejzazším předmětem naší naděje. Pojí nás s něčím skutečným a přítomným, co ale není vidět. Naděje, která je vidět, už není naděje.
V jednom příběhu se vypráví: Vězeň vracející se z basy prosil své nejdražší, aby se směl vrátit domů. Ať mu dají signál. Až vlak vyjede ze zatáčky, ať je na jabloni na kopci velký šátek, znamení, že ho přijmou. Pokud tam nebude, pojede dál. Když vlak vyjel ze zatáčky, bylo na jabloni tisíc barevných šátků.
Náš život je takovou jízdou v zatáčce. Ještě za ni nevidíme, ale už se blížíme. A znamením, které nám ukazuje cestu domů, je Kristovo vzkříšení.
Haleluja. Pán vstal z mrtvých. On vstal opravdu z mrtvých.
Milý Otče v nebi,
ty jsi vzkřísil svého Syna z mrtvých.
Děkujeme ti za to s radostným srdcem a prosíme tě:
Proměň nás mocí jeho zmrtvýchvstání,
abychom vysvobozeni z vězení smrti žili tobě
a tebe chválili a oslavovali ve společenství všech vykoupených.
Tobě buď sláva navěky.