Náročná víra

Homilie na 2. neděli velikonoční (Quasimodogeniti)

Jan 20, 19-31

19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
25 Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“
27 Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“
28 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“
29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
30 Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize.
31 Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. 

O apoštolu Tomášovu jsme si zvykli mluvit jako o „nevěřícím“. To bychom mu ale hodně křivdili. Řekněme, že byl pochybující – ale v tom se nijak nelišil od ostatních učedníků ani od nás.
Spíše bych řekl, že Tomášova víra byla náročná. Byla to víra, která se nechce jen tak poddat nadšení, které rychle vyprchá a přinese zklamání. Víra, která bere vážně Ježíšův kříž, jeho utrpení a rány.
S apoštolem Tomášem jsme se setkali v postní době v evangeliu o vzkříšení Lazara. Tehdy odpověděl na Mistrovo rozhodnutí jít do Judska, kde mu hrozilo zatčení a smrt, slovy: Pojďme, ať zemřeme spolu s ním. My bychom to asi nazvali pesimismem – pohledem člověka, který vše vidí v černých barvách, v horší variantě. Oni spolu s ním nakonec nezemřeli, ale jejich Mistr ano. A Tomášova slova naopak svědčí o velké obětavosti a připravenosti sdílet Ježíšův úděl. Ježíš ho asi měl pro tahle slova velmi rád…

Když Vzkříšený Pán přišel o velikonoční neděli mezi shromážděné učedníky, Tomáš s nimi nebyl. Proč asi? Možná je to ta odvrácená část Tomášovy a naší skepse. Když se stane to zlé a těžké, co jsme očekávali, řekneme, že na naše slova došlo – a vzdáme to. Máme jasno – nebo spíš temno – a už nic dobrého nečekáme. Odcházíme od druhých, stahujeme se do sebe.
Když mu pak ostatní řeknou, že viděli Pána, pronese ta památná slova: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Představuji si Tomášovu tvář při těch slovech hluboce vážnou, žádný pohrdavý úsměšek.
Tomáš se nenechá opít rohlíkem. S vírou to myslí vážně, smrtelně vážně. Jeho víra je náročná.
Klade si otázky, které si klademe i my. Jak je možné mluvit o naději, o vzkříšení ve světě plném ran, utrpení nevinných a smrti? Pro Tomáše skutečná naděje nesmí zapomínat na temné stránky skutečnosti, Vzkříšený musí stále nést stopy po hřebech a kopí. Jen tak je možné věřit, aniž by to byl sladký únik mimo realitu, popření bolestné skutečnosti.

A Pán druhou velikonoční neděli přišel opět mezi učedníky – a Tomáš už byl mezi nimi – a Tomáše pozval, aby se dotkl jeho ran. Nevíme, zda to udělal. Ale čteme, že v reakci na to vyznal svou víru: Můj Pán a můj Bůh.
Věřit nemůžeme ani my „z druhé ruky“ – z té můžeme brát jen informace. K víře potřebujeme udělat osobní zkušenost víry, setkat se s Kristem jako živým Pánem.
Tohle Tomáš prožil – a znamením Kristovy přítomnosti, ujištěním o jeho vzkříšení, se pro něj staly jeho rány. I mezi nás Kristus přichází a ukazuje nám své rány. Ve vodě křtu a krvi svaté večeře, které vyšly z jeho probodeného boku. V ranách tohoto světa, kterých se hojivě dotýkáme. Ve svém slovu o pokoji, který převyšuje každé pomyšlení a přemáhá všechen strach.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi se po své smrti ukázal svým učedníkům jako živý.
Od strachu a úzkosti jsi je dovedl k víře.
Prosíme tě:
Ujisti i nás svou přítomností.
Dej abychom uvěřili i my, kdo jsme neviděli.
Tobě buď sláva navěky.