Náboženství a víra

Homilie na 3. neděli v postu A

Jan 4:5 - 42

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko." Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."
Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´ Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
Mezi tím ho prosili jeho učedníci: "Mistře, pojez něco!" On jim řekl: "Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte." Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?" Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."
Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: "Všecko mi řekl, co jsem dělala." Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. Oné ženě pak říkali: "Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa."

„Teď už věříme ne proto, cos nám řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“
Těmito slovy končí evangelium dnešní neděle. Byl jsem celý týden hodně na cestách a tak jsem si řekl: Vezmu v neděli nějaké starší kázání. Ale nikdy mi to nejde. Kazatel, pokud má být věrohodný, musí být v osobním kontaktu s textem, setkat se v něm s Kristem živým a přítomným. Pak o něm může svědčit druhým.
Takovou zkušenost udělali i sycharští, kteří nejprve o Ježíši slyšeli vyprávění ženy. A pak se s ním sami setkali jako s Kristem, Mesiášem. To je i smyslem bohoslužby, dění v církvi: máme udělat osobní zkušenost, v níž se to, co slyšíme o Bohu od druhých promění ve víru, setkání s ním. Proto čteme Bibli, abychom nejprve slyšeli, co druzí o Hospodinu říkají, ale pak do jejího příběhu vstoupili také na vlastní pěst a udělali s Bohem svou zkušenost víry.

Celé vyprávění můžeme chápat jako podobenství vztahu náboženství a víry, tradice a života. Náboženství je jako hluboká studna, kterou hloubili a opracovávali generace před námi, kterou jsme zdědili. A víra je ta voda uvnitř, kterou každý musí nabrat sám. Tradice je něco velmi důležitého a cenného, bez čeho by se víra v průběhu staletí vypařila jako voda ze studní. Ale může se nám stát i  překážkou, když přestaneme nabírat vodu a začneme si zakládat na těch studních.

A ještě jeden rozdíl zmiňuje Ježíš. Zatímco voda ve studni stojí a jen se doplňuje – on nabízí vodu živou, čili tekoucí. Víra se nemůže zakonzervovat v krásné studni nebo lahvi, ale musí téci, sdílet se, dávat život, proudit. Dokonce se v člověku stává pramenem, z něhož voda vyvěrá. A tady Ježíš jasně naznačí, že už nemluví o obyčejné vodě, když řekne, že vyvěrá k životu věčnému.

Nic není zadarmo

Tímhle procesem, vedoucím k víře, postupně prochází i samařská žena: nejprve mluví s Ježíšem o vodě v přirozeném slova smyslu (kde vzít pramenitou vodu), pak přejdou na otázky morálky (jak na tom ta žena byla se svými partnerskými vztahy) a nakonec na otázky náboženství (kde a jak se má správně ctít Hospodin). Touhle cestou jsme možná šli i my, takhle reagují na Krista i naší současníci. Jenže tím vším Ježíš sleduje nějaký cíl a míří dál. Touží po skutečném setkání s tou ženou, po její víře.
Žena ví, kolik práce to dá denně vláčet vědra vody od studny k městu. Nic není v životě zadarmo. Jak ten Ježíš může chtít, aby mu jen tak dala napít – jako cizinci a vlastně trochu nepříteli. A na stejném principu jsou postavena i naše náboženství: do ut des, říkají religionisté – něco dávám a čekám, že za to něco dostanu. Boží přízeň a požehnání si člověk přece taky musí odpracovat…
Ale Ježíš na to ženě poví: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou“. Ve víře jde o to poznat dar Boží. Namísto snahy zajistit si v životě štěstí a přízeň nebes, nechat se obdarovat tím, co přichází zcela zdarma jako milost. To podstatné v životě si stejně za peníze ani za dobré skutky nekoupíme.

Více je méně

Těch pět mužů oné ženy můžeme chápat jako poukaz na neuspořádaný rodinný život, ale také jako symbolické vyjádření odcizení Hospodinu. Samařané totiž byli Izraelci, kteří se v 8. stol. Př. K. promísili s pěti pohanskými národy, babylonskými kolonizátory, a jejich náboženstvími.

Ale více někdy znamená ve skutečnosti méně. Důsledkem množství byl pro tu ženu nedostatek a zklamání. Měla pět mužů, ale nezískala tím více lásky, přijetí ani štěstí.
To, co žena prožila, máme prožít i my v postní době: obrátit se k Bohu, odstranit to, co nám zaclání na cestě k němu. Ovšem, jsou to naše viny, které vyznáváme. Ale radostná zpráva o setkání Ježíše se samařskou ženou nás vede hlouběji, k jejich kořenům. U těch stojí naše žízeň po životě. Té žízni se máme otevřít a porozumět jí. Je často nesnesitelná a palčivá, ale je přitom žízní po naplněnosti a nasycení.

Můžeme se snadno stát otroky té žízně, ale můžeme se jí také nechat dovést ke skutečnému prameni života.

Pane, dej nám té vody, abychom už nežíznili a nemuseli chodit ke studnám, které nás nenasytí.