Náboženství s lidskou tváří

Kázání na Památku svatých a zesnulých

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

Ef 3,14-19

Pamětníci mezi vámi si jistě vzpomenou na „socialismus s lidskou tváří“, program českých komunistů na sklonku 60. let minulého století. Jeho vizi se dlouhodobě prosadit nepodařilo. Ale v rámci křesťanství bychom mohli podobně mluvit o „náboženství s lidskou tváří“. Křesťanskou víru totiž dobře nepochopíme jako soubor pravidel či naukový systém, ale jako příběh – lidský příběh Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, který navazuje na příběh Izraele a s nímž jsou spojeny příběhy naše a jeho svědků všech dob.
Křesťanství jako náboženství s lidskou tváří znamená, že Bůh se nám dává poznat ve tváři Ježíše Krista a jeho záře se zrcadlí na tvářích, ve slovech a životech jeho svědků.

V dnešním biblickém textu jsme dnes slyšeli, jak se apoštol modlí za Efezské, aby „mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží."
Ekumenický překlad zde poněkud svévolně překládá „svatí“ jako „bratři“. Je to škoda nejen proto, že překlad bratři je genderově nevyvážený, ale hlavně proto, že se ztrácí cosi podstatného. V tomto případě bych rozhodně navrhoval zůstat u věrného překladu řeckého originálu. I za cenu toho, že je potřeba ho vyložit. Samozřejmě, že v Bibli pojem svatí neoznačuje svatořečené, nějaké úctyhodné křesťanské osobnosti. Je označením pro všechny pokřtěné. Svatý je podle Bible Bůh, ale také vše, čeho se dotkl, co je jeho. Proto i ti, kdo byli Kristem vykoupeni, kdo přijali Ducha svatého jako pečeť Božího vlastnictví, jsou svatí. Není to primárně projev kvality jejich života, ale Boží dar.
Navíc pojem bratří se ocitá ve velkém nebezpečí, že se z něj stane jen označení lidského bratrství jako tomu bylo pod heslem francouzské revoluce „rovnost, volnost, bratrství“. Bratrství může existovat i bez Boha. Kdežto svatost nikoli. „Společenství svatých“, které vyznáváme v Krédu, má svůj základ ve „společenství svatého“ (latinské communio sanctorum lze přeložit obojím způsobem). Svatým společenstvím nás činí pouze to, že je mezi námi svatý Bůh, že slyšíme jeho svaté slovo a máme účast na svátostech křtu a večeře Páně.

Ve zmíněném textu epištoly Efezským je napětí. Na jedné straně apoštol mluví o tom, že poznání Kristovy lásky přesahuje každé poznání. A na druhé straně prosí právě o to, abychom ji mohli pochopit. Co tvoří spojnici mezi těmito dvěma protiklady, je právě onen výraz „spolu se všemi bratřími“ nebo přesněji „ve společenství svatých“. To, co je pro nás v naší osobní víře nedostupné, to se nám jako společný poklad víry otevírá ve společenství všech věřících.
Každému z nás je dáno jen částečné porozumění Kristovu tajemství. Každý z nás je jen jedním údem jeho těla v tomto světě. Každý z nás má nějaký dar Ducha ke společnému prospěchu. Každý z nás nějakým způsobem odráží něco z Krista, na jehož smrti a vzkříšení máme účast. Každý z nás je jen malým kaménkem do mozaiky křesťanství.
Ale nikdo z nás není celé tělo, nemá plnost Ducha, nezpřítomňuje celého Krista, nevytváří celý obraz toho, co znamená křesťanství.

I my evangelíci vyznáváme „jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“. Všeobecnou, řecky katolickou. Vyznáváme tím, že žádné církevní společenství nemůže samo o sobě tento nárok naplnit. Existuje církev evangelická, církev římsko-katolická, pravoslavná a mnoho dalších. Ale v žádné z nich se smysl katolicity nenaplňuje bezezbytku. Doufáme však, že na katolicitě církve máme podíl, pokud neopuštíme víru apoštolů. A jen ve vzájemném společenství můžeme dosvědčit pravdivost tohoto vyznání.

Mluvíme-li o společenství svatých, myslíme tím také něco víc, než společenství bratří a sester ve sboru. Toto společenství totiž přesahuje teritoriální i časové hranice. Společenství svatých představuje ekumenické společenství. Společenství všech křesťanů po celé tváři země. Na to bychom neměli zapomínat. Stejné pouto, jaké nás spojuje s bratry a sestrami ve sboru, nás pojít také s bratry a sestrami v Jižní Americe nebo na Blízkém východě. Nesmíme zapomínat na to, že většina z nich se má mnohem hůře než my a řada z nich trpí pro svou víru pronásledování. Vyjádřit toto pouto přímluvou není vše, ale není to také vůbec málo.

Ovšem v tomto společenství sice zcela nepadají, ale přece jen jsou překročeny, stávají se prostupnými i hranice času. „Protože věřil, ještě mluví, ač zemřel,“ (Žd 11,4) říká Písmo. Neztratit plnost víry znamená žít v tomto společenství, nenechat ho přerušit. Nestačí jen naslouchat bratřím a sestrám v církvi, dokonce ani naslouchat zkušenostem a pohledům křesťanů v bratrských církvích, je třeba naslouchat též Atanášovi, Augustinovi, Lutherovi či Komenskému. Nemusíme se vším u všech souhlasit, ale máme vstoupit do rozhovoru a zápasu, který vedou, protože v něm najdeme i naše otázky, problémy a zkušenosti.

A závěrem je třeba připomenout, že toto společenství svatých, o němž mluví Krédo i epištola Efezským překračuje ještě jedny hranice – a to hranice smrti. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, zdůrazňuje Ježíš. Církev je jedna, skládá se z živých a z těch, kdo „zemřeli v Pánu“ – není ani ve smrti rozdělena, není jen pozemskou skutečností tohoto času.
Památka svatých ne nadarmo sousedí s Památkou zesnulých, kterou si též při dnešních bohoslužbách připomínáme. Smrt nás dočasně odděluje, ale neruší „společenství svatých“. V Kristu vzkříšeném jsme spojeni i přes hranice smrti – sice skrytě, ale přesto skutečně. A zakoušet to smíme u stolu Páně, kde se připojujeme naším chabým zpěvem k jásotu nebeských zástupů. S vděčností pamatujeme na ty, kdo nás předešli tam, kde teprve i my s nimi „poznáme Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání a dáme se prostoupit vší plností Boží“.

Pane, náš Bože,ty jsi nás přijal do společenství svatých,
kteří ve všech dobách a na všech místech oslavují tvé jméno.
Dej, abychom cítili s vděčností,
že stojíme v dlouhé řadě věřících,
spojeni vyznáním stejné víry v tebe
a radostí, že tě uvidíme tváří v tvář.
To si vyprošujeme od tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.