Na druhý břeh

Homilie na 17. neděli v mezidobí

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: "Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo." Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: "Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!" Ježíš řekl: "Ať se všichni posadí!" Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: "Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!" Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: "Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!" Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. Moře se vzdouvalo mocným náporem větru. Když veslovali asi pětadvacet nebo třicet stadií, spatřili Ježíše, jak kráčí po moři a blíží se k lodi; zmocnil se jich strach. On jim však řekl: "Já to jsem, nebojte se!" Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.

Jan 6:1 - Jan 6:21

Ježíš tu není

To, co jsme slyšeli, je vlastně naše situace – situace církve po Kristově odchodu, mezi jeho nanebevstoupením a druhým příchodem. I v dnešním vyprávění Ježíš po slavné chvíli nasycení pěti tisíců bez žen a dětí pěti chleby a dvěma rybami odchází na horu („nahoru“) k modlitbě (aby byl se svým Otcem). A učedníci naopak sestupují k moři, místu ohrožení a nebezpečí, a vstupují na loď, která je má přepravit na druhý břeh, domů do Kafarnaum. „Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl“ Kraličtí překládaji ještě naléhavěji:  „A nepřišel byl Ježíš  k nim.“

Evangelista Jan, který tuto scénu líčí, má před očima obraz našeho života, situace učedníků Ježíšových před dvěma tisíci lety i dnes. Ježíš tu není. Je někde nahoře, ale co je nám to platné, když je kolem tma a „moře se vzdouvá mocným náporem větru“. Opravdu vše, na co se můžeme spolehnout je chatrná bárka a vlastní síly k veslování? Představte si, že veslujete potmě pět kilometrů proti větru po rozbouřeném moři!
Podobných situací, kdy se  v životě cítíme podobně a klademe si tyto otázky, je celá řada. Ale nejvíc nás vyprávění odkazuje na skutečnost poslední, na skutečnost smrti. O ní přece právě často mluvíme jako o pouti na „druhý břeh“. Nikde jinde víc nezakoušíme křehkost našeho lidství, ohrožení smyslu naší existence a obavy z úplné zkázy.

Osvěcující slovo

Přesto o tom, že učedníci dostali strach, čteme až ve chvíli, kdy spatří Ježíše kráčejícího po moři k jejich lodi.  To je zvláštní. Ježíš kráčí po vlnách, šlape po tom, co učedníky ohrožuje. Přichází „shůry“ a přemáhá moc zla a smrti. To vše zůstává pod jeho nohama. A učedníci se toho děsí. V Matoušově podání této události dokonce Ježíše považují za přízrak, strašislo!
Jenže i tohle dává smysl. Bouře na moři, jakkoli děsivá, přece jen už patřila do okruhu zkušeností učedníků. Znali to. Ale tady najednou zažívají něco, co si nikam nedokáží zařadit, co překračuje hranice naší zkušenosti. I my přece tak často nevíme, co pro nás Kristovo vítězství nad smrtí znamená. Míjíme se s ním. Jsme tak spjati s tímto světem, s všudypřítomností smrti, že se ani neodvažujeme doufat. Nechápeme nebo jen velmi pomalu, že zlo a smrt jsou Kristovým oslavením poraženy. Zdá se nám to jako sen, jako přízrak noci.

Rozjasní se, až ve chvíli, kdy Ježíš promluví: „Já jsem to, nebojte se!“ Je pravda dne a pravda noci, pravda štěstí a pravda smutku. Podle toho můžeme dění kolem nás vnímat jako přízrak nebo jako zjevení, jako důvod pro skepsi nebo pozvání k otevření se tajemství Boží skryté přítomnosti. Teprve Ježíšovo slovo vnáší jasno, ukazuje věci v pravém světle a zve na cestu.
Bůh k nám přichází v každé životní situaci a říká nám: To jsem já, nebojte se. Ale je to stejné jako to kdysi prožil Eliáš: Hospodin ho pozval, aby se s ním setkal na Chorébu. Před ním šel vítr, zemětřesení a oheň. Ale Hospodin v ničem z toho nebyl. Pak teprve tichý hlas, který se dotkl Elijášova srdce.
Také nás v životě potkávají velké a někdy děsivé věci, které nás oslní a ochromí tak, že už nejsme nic jiného schopni vnímat. Ale Hospodina bychom v nich marně hledali. Přesto se s ním ve všem setkat můžeme, když se nenecháme zcela pohltit bouří a strachem a budeme naslouchat jeho tichého hlasu.

Bože, proč?

Když stojíme tváří v tvář moci smrti a nespravedlnosti lidí i osudu, vyvolává to také onu velkou otázku: Bože, proč? Na tu otázku není odpověď, pokud se ptáme: Z jakého důvodu? Možná časem najdeme odpověď, když se budeme ptát „K čemu?“ Ale něco podstatného k tomuto lidskému tázání dnešní vyprávění přece jen říká. Ježíš se před zástupy i učedníky skryl na horu. To proto, že pro jeho znamení „chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem“.
Jeden židovský midraš ze 3. století mluví o tom, že stáhl svou přítomnost a slávu (šekinu) z tohoto světa  do nejsvětější svatyně, aby vytvořil prostor pro svět. Bůh se stáhl z tohoto světa, abychom měli prostor k životu. Je to silné vyjádření, které ale naši zkušenost „světa bez Boha“ někdy přesně vyjadřuje.

V judaismu existuje velký prostor pro podobné výklady a úvahy. My jsme v tom střídmější, ale pointa dnešního vyprávění vlastně míří podobným směrem: Ježíš se stáhl z výsluní, vzdal se úspěchu a moci ve světě, aby uchránil své poslání, aby mohl svět skutečně spasit. Bůh se ve svém Synu v tomto světě skryl a dává se poznat úplně jinak, než bychom čekali. Vstupuje do tohoto světa jako bezbranné dítě, kterému ukládají o život, a jako muž, který nedojde z lidského pohledu úspěchu, je nespravedlivě odsouzen a umírá jako mladý potupnou smrtí. Martin Luther velmi zdůrazňoval, že Bůh se nám dává poznat „pod zdáním opaku“, v tom, co se zdá, že musí odporovat Božímu bytí. Jeho zjevení je skryté – a přesto skutečné a mocné pro ty, kdo mu uvěří a otevřou se mu.

Ale tím vyprávění nekončí. „Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.“ Možná bychom také chtěli vzít Ježíše do loďky našeho života, aby nám byl blízko a pomáhal nám v peripetiích života. Ale ono je to obráceně: On nás bere na svou cestu. On sám se nám cestou stává. Ale je to cesta prostředkem rozbouřeného moře.  Přenáší nás přes moře smrti na druhý břeh, k cíli cesty, kam bychom sami nikdy nedopádlovali.
Ježíšova chůze po vodě je nový exodus. Jako kdysi Izraelci pod vedením Mojžíšovým přešli z Egypta do země zaslíbené, ze země otroctví do svobody Božího lidu, tak nás Kristus dnes převádí ze starého lidství k novému, smrti do života. On sám tou cestou prošel, proto může přes ni – i přes hlubiny moře – přenést i nás. Vryjme si ten obraz do paměti, aby se nám vybavil ve chvílích, kdy se nám bude zdát, že moc moře a větru je silnější než my.

Štědrý Bože,
stvořil jsi nás pro sebe
a ve své lásce nám dáváš všechno, co potřebujeme.
Tvůj syn Ježíš je tím, kdo má moc nasytit náš hlad:
po pravdě, po lásce, po štěstí a pokoji.
Dej, ať v něm stále víc poznáváme tvou lásku,
která přesahuje každé naše poznání.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu navěky.