Mystika a politika

Homilie na 29. neděli v mezidobí A

15Tehdy farizeové šli a poradili se, jak by ho chytili za slovo. 16A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány, kteří řekli: „Učiteli, víme, že jsi pravdivý a Boží cestě učíš podle pravdy. A nedbáš na nikoho . neboť nebereš ohled na postavení člověka. 17Řekni nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dát daň císaři, nebo ne?“ 18Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Proč mne zkoušíte, pokrytci? 19Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu denár. 20 Řekl jim: „Čí je ten obraz a nápis?“ 21Odpověděli mu: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Co je tedy císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ 22 Když to uslyšeli, užasli, nechali ho a odešli.

Matouš 22:15-22

Pokud dnes diskutujeme o otázce daní, pak obyčejně se základním přesvědčením, že daně jako křesťané odvádět máme, protože to je morálně správné a vyjadřujeme tak naši odpovědnost za obecné dobro. Ve zbožných kruzích Ježíšovy doby to ovšem vůbec tak samozřejmé nebylo. Je tu přece Izrael jako zvláštní vyvolený lid Boží – a co ten má společného s těmi, kdo mu chtějí vládnout, s okupační pohanskou mocností, Římem.

Za tímto dilematem stojí hlubší a vždy aktuální napětí: patří církev k tomuto světu, má se podílet na jeho strukturách nebo stojí vůči němu spíše v opozici a má nabízet alternativní společenství, které dosvědčuje a vyhlíží Boží kralování? Mistrně to vystihl Jan: Jste ve světě, ale ne ze světa. V dějinách církve byly doby, kdy bylo jasné, že nejsme ze světa, a hledal se provizorně nějaký vztah ke společnosti. Dnes nám spíše hrozí druhý extrém: Jsme ve světě tak zabydleni, tak s ním srostlí, že zapomínáme, že náš skutečný domov je někde jinde.

Dvě strany mince

Ježíšovo rozlišení na to, co patří Bohu a co císaři, je vlastně velmi moderní, respektive ovlivnilo zásadním způsobem naše dnešní vnímání skutečnosti, že náboženství a politika spolu jistě souvisí, ale jsou to v zásadě odlišné věci. Napětí ve vztahu k islámu souvisí právě s tím, že v něm víra a politika dosud tvoří nerozlučnou jednotu.
Tak tomu bylo samozřejmě dříve i v židovství a do středověku i v křesťanství. Světská vláda se zaštiťovala náboženskou autoritou. Jedno a druhé vlastně nešlo rozlišit. Zůstaneme-li u dvoupólového myšlení, hrozí nám dnes opět spíše druhý extrém: totiž převedení náboženství na politické cíle, morálku, sociální angažovanost apod. Když se podíváme na veřejné projevy církve, uslyšíme hodně společensky úderných výroků, hodně politické a diakonické angažovanosti, ale velmi málo z vyznání křesťanské víry. Je dobře se společensky angažovat a patří to ke křesťanství, ale nestačí to.

Zkrátka: politika a mystika, společenská odpovědnost a duchovní život v křesťanství k sobě patří. Jako dvě křídla. Jako dvě strany mince. Jedno ponechat a druhé odmítnout nebo jedno převést na druhé – to Ježíš rozeznal jako pokušení a tomu se máme u něj učit i my.

Kde je obraz Boží?

Na minci, kterou podali Ježíšovi, byl obraz a nápis císařův. A co je císařovo, má se dát císaři. Ovšem co vlastně máme dát Bohu? Kde je obraz Boží? To přece také víme. Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Jako lidé patříme Bohu a máme svůj život svěřit Bohu. A to znamená, že na lidský život si nemůže činit vlastnický nárok žádný pozemský pán. Je tu sice v nějakém smyslu říše pozemská a Boží (Augustin), regiment světský a duchovní (Luther), ale to neznamená, že by si lidští vládci mohli vládnout neomezeně a využívat druhé lidi pro své zájmy. Obě sféry nakonec patří Bohu, jen v nich působí jiným způsobem. Svět si nesmí nárokovat lidské duše a církev nemá vládnout světskými prostředky. V obou případech jde o vládu, která má přemáhat síly chaosu a hříchu. Dávat císaři, co je císařovo, nesmí znamenat dávat ďáblu, co je ďáblovo!

Jako ti, kdo vyznávají jednoho Pána Ježíše Krista, dostáváme svobodu zacházet s věcmi tohoto světa a spravovat hmotné věci tak, abychom jim neotročili a sloužili tak Bohu ke slávě a bližním k prospěchu. Ovšem politika se s náboženstvím musí nutně protnout a někdy velmi bolestivě ve chvíli, kdy  světská vláda chce chápat člověka pouze jako prostředek a nikoli jako tvora s důstojností, danou Božím obrazem v něm. Tam dluží církev vládcům kritickou službu, která je zakotvena už v působení izraelských proroků. I Kristův příběh má tento rozměr. Jeho proces odsouzení na smrt byl nakonec politickým procesem. A to přesto, že neusiloval o světskou moc, ale svědčil o království, které není z tohoto světa. Střet s mocí tohoto světa, která by chtěla popřít moc, která není z tohoto světa, vede k martyriu – svědectví, někdy doprovázenému utrpením. Nechat na sebe dopadnout zlobu silných, osobně nést kříž svědectví o Bohu, ovšem nikdy nemá znamenat mlčení. Dát císaři, co je císařovo a co císař potřebuje, i když o to třeba nestojí, to může dobře právě ten, kdo dává Bohu, co je Boží, kdo Bohu patří a komu víra dává sílu zpochybnit věci tohoto světa, protože ví, že z tohoto světa není.

Bože, ty sám jsi náš Pán a nikdo jiný. Znáš každého z nás jménem a provázíš nás na všech cestách. Vezmi nás do svých rukou, veď a upevňuj nás ve víře, i v naději, kterou jsi nám daroval skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.