Mír světa a mír Boží
Zamyšlení k památce smrti Mistra Jana Husa
Jan Hus: Sermo de pace (ČKA 1995, str. 39)
Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem.
Slyšeli jsme úryvek z Husova spisu Sermo de pace (Řeči o míru), posledního Husova kázání, připravovaného pro účastníky koncilu v Kostnici, které už mu nebylo dáno přednést.
Vychází z Kristova příkazu, aby jeho učedníci, kamkoli vejdou, vstupovali s přáním pokoje: Mír tomuto domu!
Mír je slovo trochu zanesené. Pamětníci ho mají spojené s hesly o spojenectví se Sovětským svazem a mírem na věčné časy. Dnes se s ním setkáme spíš na plakátech na různé kurzy meditace, nabízející nalezení vnitřního míru.
Mír v biblickém chápání je něco hlubšího než mlčení zbraní nebo vnitřní prožitek klidu. Obsah hebrejského slůvka „šalom“ či řeckého „eirené“ míří k harmonii různých rozměrů našeho lidství. Má blízko k pojmu s-míř-ení. Jde o stav, kdy naše vztahy k sobě, k druhým, k tomu, co nás přesahuje, si nekonkurují, ale zapadají do sebe.
A právě o této harmonii vztahů Hus píše. Nejprve rozlišuje mír světa a mír Boží. Mírem světa označuje „klidné uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu“. Asi bychom to přeložili „mít se dobře“ – mít kde bydlet, co jíst, co na sebe, nebýt ohrožován pohromami. To je jistě pro nás důležitá hodnota. Jenže, jak píše Hus, právě kvůli této hodnotě vznikají všechny spory a vedou se všechny války.
Proto klade důraz na mír Boží. A v něm právě rozlišuje mír člověka s bližním, mír člověka se sebou samým a mír člověka s Bohem.
Obsahem míru člověka s druhými lidmi je Husovi bratrská láska, ochota sloužit k prospěchu kohokoli, i když je vzdálený nebo jiný. Problém je v tom, že to často ohrožuje naši potřebu „mít se dobře“. Dnes si to nejvíce uvědomujeme na globálních vztazích mezi národy. Na světě není tolik zdrojů, aby se lidé na celém světě mohli mít tak dobře jako my. Budeme ochotni se s nimi rozdělit nebo budeme bojovat za zachování své životní úrovně?
Předpokladem míru mezi lidmi je podle Mistra Jana mír se sebou samým. To je velmi moderní důraz. Kolik jen knih z tématem osobnostního růstu a sebepřijetí vychází. Hus jako středověký člověk tento mír chápe jako podřízenost těla duši. My bychom dnes řekli, že jde o to být celistvým a harmonickým člověkem, který má srovnané životní hodnoty. Smířený člověk je opakem člověka věčně nes-pokoj-eného. Je člověkem, který se nenechá ovládat svými tužbami, ale umí si správně postavit žebříček hodnot. A ty nižší pak podřizuje vyšším.
Mír s lidmi i mír se sebou je ovšem pro Husa nemyslitelný bez „míru v prvním slova smyslu“, míru člověka s Bohem. Tento pokoj můžeme pouze přijmout jako dar, vzácnější než všechno ostatní. Když se mu otvíráme, rozplývá se naše pýcha, najednou není nejdůležitější ani mít tolik věcí nebo vlivu. A otevírá se cesta k míru se sebou samým i lásce k druhým lidem.
Hus je v mnoha svých myšlenkách moderní a zároveň není „dnešní“. Podobně jako my stojí na přelomu epoch. A čerpá přitom z hlubších kořenů, než ve svých snahách o mír umíme dnes my. A právě v tom pro nás může být inspirativní.
