Milovat člověka v Bohu a Boha v člověku

Homilie na 30. neděli v mezidobí A

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?" A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.

Matouš 22:34 - 46

Milovat Boha nebo člověka?

Jedno staré indické přísloví praví: Kdo miluje Boha, zapomene na celý svět, ba dokonce i sám na sebe. Bible naopak klade na stejnou úroveň lásku k Bohu a člověku. Ježíšova odpověď na otázku po největším přikázání cituje dva starozákonní verše. Spojení obou veršů ze 4. a 5. knihy Mojžíšovy do dvojpřikázání lásky nebylo zcela původní. Rozlišování přikázání na malá a velká, lehká a těžká, dokonce otázka po principu Zákona byly v 1. století v prostředí učitelů zákona běžné. Formulací a používaných citátů bylo ovšem v této souvislosti celá řada. Traduje se příběh proselyty, který přišel za (tradicionalistickýcm) rabínem Šamaiem s prosbou, aby ho naučil všem příkazům zákona, dokud bude stát na jedné noze. Ten ho při pomyšlení na 613 příkazů halachy odbyl. Proselyta svou prosbu zopakoval také (liberálnějšímu) rabi Hilelovi. Ten odpověděl: "Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim."

Skutečně: Starý zákon je příběhem stálého zhutňování přikázání. Od oněch 613 příkazů a 365 zákazů, vyčtených z Mojžíšových knih, až po výrok proroka Abakuka „spravedlivý bude živ z víry“, který je už přímým mostem k nové smlouvě.

Ježíš svou odpověď uzavírá výrokem, že v uvedených dvou přikázáních spočívá (doslova na nich "visí") celý Zákon i Proroci. Láska k Bohu i bližnímu je podstatou Zákona. Ostatní je komentář. V pozadí dvojpřikázání lásky lze vidět dvě desky Desatera.

Bůh je láska

Dříve než budeme přemýšlet, proč a jak láska k Bohu a člověku k sobě patří, zeptám se, proč vlastně je láska nejvyšší hodnotou? Proč ne třeba poslušnost? Nebo spravedlnost ve smyslu „oko za oko, zub za zub“. Nebo bezvýhradné odevzdání se do Boží vůle jako je tomu v islámu?

Naše jednání a uspořádání vztahů i celé společnosti vychází z našich představ o Bohu. Na dobré stopě budeme, když si připomeneme jednu ze základních novozákonních výpovědí o Bohu: Bůh je láska, říká Jan. Láska je vztah mezi dvěma osobami. O Bohu bychom nemohli říci, že je láskou, kdyby nebyl ve vztahu lásky s někým. Dobře, řekneme si: Bůh miluje svět a nás lidi. Ovšem, ale kdyby Bůh nestvořil svět nebo by lidé vymřeli, Bůh by přestal být láskou? Tyto úvahy nás přivádí k základnímu křesťanskému tajemství víry: Bůh je jeden ve třech osobách, je Otcem, Synem a Duchem svatým. Bůh je vztahový a milující i bez člověka. Nestvořil nás, protože mu bylo samotnému smutno. Bůh je láska, protože Otec plodí Syna a ten se mu v lásce daruje. A tím Darem, poutem jejich lásky, je Duch svatý.

Možná se nám někdy trojiční učení zdá odtažité a spekulativní, ale ono je přitom základem evangelia i jeho praktických dopadů pro náš život. Láska je zákonem života. V lásce jsme v harmonii s řádem světa. V lásce se podílíme na životě Trojice a jsme jeho součástí.

Milovat Boha v člověku

Po všech sporech mezi Ježíšem a představiteli izraelského národa by se mohlo zdát, že v dnešním textu došlo konečně k porozumění. Zákoník s Ježíšovou interpretací zákona souhlasí. Láska k Bohu a člověku – to je to, oč v Zákoně jde.
Tentokrát tohle konečně dosažené souznění naruší Ježíš. Zeptá se farizeů, co si myslí o Mesiáši. Čí je syn? Farizeové odpoví, že Davidův. Vycházejí z představy, že Mesiáš přijde a obnoví davidovskou říši, která byla kdysi ztracena. Představují si nového pozemského krále Izraele.
Ale Ježíš jim připomene tajuplný 110. žalm, v němž David mluví o Mesiáši nikoli jako o svém synu, ale jako o svém Pánu. Mesiáš je někdo víc než David – a také víc než Zákon.

Až dosud láska k Bohu a láska k člověku mohly působit protikladně, konkurenčně. Možná to někdo z vás tak i někdy sám prožíval. Ale v Ježíši Kristu, Mesiáši, se obě lásky spojují. Bůh se stal člověkem. Je synem lidským i Pánem světa. Máme-li před očima Ježíše, pak chápeme, že milovat Boha, znamená milovat člověka. A milovat člověka znamená milovat Boha. Láska Boží se stala láskou lidskou a v lidské lásce se projevila láska Boží. A protože Ježíš se stal bratrem všech lidí, pak to neplatí jen o něm, ale o každém člověku.

Když se modlím k Bohu, zjišťuji, že na sebe bere v Ježíši Kristu tvář člověka a volá mne k solidaritě a blízkosti. A když vidím tvář druhého – blízkého, trpícího nebo i nepřítele, mám Božímu obrazu v něm prokázat úctu a setkat se v něm s Kristem.
Láska k Bohu, který není vidět, se láskou k lidem, které máme vedle sebe, stává viditelnou a skutečnou. A láska k člověku se dotýká samého Boha.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi nám přikázal, abychom milovali Boha a svého bližního
a tak naplnili celý zákon.
Pomoz nám, abychom ochotně poslouchali tvé přikázání
a nechali se vést tvou láskou.
Ty jsi naše pomoc nyní i navěky.