Milovat Boha a bližního

Homilie na 31. neděli v mezidobí B

28 Tu (k Ježíšovi) přistoupil jeden z učitelů Zákona, který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když uviděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“29 Ježíš odpověděl: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jediný jest‘30 a ‚budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly‘. 31 Druhé je toto: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.‘ Není jiné přikázání větší než tato.“32 I řekl mu ten učitel Zákona: „Dobře, Učiteli, pravdivě jsi řekl, že je jediný a není jiného mimo něho 33 a milovat ho z celého srdce, z celého porozumění, z celé síly a milovat bližního jako sebe je větší než všechny celopaly a oběti.“ 34 Když Ježíš uviděl, že odpověděl uváženě, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se ho již neodvažoval zeptat.

Mk 12, 28-34

Ježíš říká zákoníkovi: „Nejsi daleko od Božího království.“ To protože odpověděl uváženě, moudře.

Ale co vlastně ten zákoník odpověděl? Ježíš se ho na nic neptal. To on se ptal Ježíše, které přikázání je první ze všech. A dostal odpověď, s níž souhlasil. A přece je v jeho slovech určitá reakce na Ježíšova slova, odpověď na nevyřčenou otázku, co to vlastně milovat Boha a bližního znamená. Je to podle něj „víc než přinášet Bohu oběti a dary“.

To je to, co zákoník považuje za důležité a v čem se shoduje s určitou tradicí Starého zákona. Tak říká například Samuel: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. (1Sa 15,22).“ A podobně se také modlí David: „Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51)“ A že láska k Bohu úzce souvisí s láskou k bližnímu vyjadřuje u Ozeáše jasně sám Hospodin: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly (6,6).“

Milovat Boha a bližního je víc, než kult, chrámová bohoslužba v Jeruzalémě. Hospodin od člověka očekává niternou víru a spojení vztahu k Němu a bližnímu. Nejde ale o to nahradit bohoslužbu etikou. To by se líbilo liberálním teologům 19. století. A tak to asi chápal i ten zákoník. Ježíš ohodnotí moudrost jeho odpovědi. Ale zároveň ji poněkud zpochybní: Nejsi daleko od Božího království. Už jsi o Božím království hodně poznal svým rozumem. Už ho máš na dosah. Ale ještě to není ono, ještě nejsi v něm.

Než se vrátíme k této otázce, co to vlastně znamená milovat Boha celým srdcem a bližního jako sám sebe, musíme se podívat, kde se toto dvojpřikázání (či přesněji trojpřikázání, obsahuje-li také povinnost milovat sebe jako předpoklad lásky k druhým) vlastně vzalo.

Tóra obsahovala 613 přikázání. A tak není divu, že mnozí už před Ježíšem se snažili najít nějaký společný jmenovatel, smysl, shrnutí zákona. Do tří bodů zákon shrnuje Micheáš 6,8: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Ježíšova doba přináší shrnutí do pouhých dvou: milovat Boha a bližního.

Přikázání lásky k Bohu je součástí základního vyznání Izraele – Šema Jisra´el. Najdeme ho v Dt 6,4n a byl součástí ranní i večerní modlitby. Láska k bližnímu je přikázána v Lv 19,18. Spojení obou přikázání tedy můžeme chápat jako zhuštění desatera – první desky jako výrazu lásky k Bohu a druhé jako výrazu lásky k bližnímu.

Nevíme, zda toto spojení je vlastním přínosem Ježíšovým. Jinde v evangeliu ho vyslovuje někdo jiný, než Ježíš. Pravděpodobně patřilo už k výkladové tradici zákona u některých Ježíšových současníků. Přece ale v kontextu Ježíšovy osoby dostává zvláštní význam.

Především je tu otázka, jaký je vlastně vztah mezi těmito dvěma přikázáními? Ježíš mluví o prvním a druhém přikázání, ale zákoník je jedním dechem staví vedle sebe na stejnou rovinu. Je láska k Bohu větší přikázání než láska k bližnímu? Nebo mají obě přikázání stejnou váhu? Nebo je to ještě jinak?

Matouš ve své verzi tohoto textu říká, že druhé přikázání je stejné jako první. A o to zřejmě jde. Můžeme se ptát, zda tedy není možné nakonec i ta dvě přikázání převést v jedno jediné. Ježíš tak daleko nejde. My lidé potřebujeme rozlišovat. Potřebujeme vědět, že Boha máme milovat celým srdcem a bližního jako sebe sama. V tom je třeba zachovat rozdíl.

Ale vlastně tato vnitřní jednota obou přikázání je to nové, co přináší Ježíš. Není to nová etika, nové přikázání nebo nová formulace toho, co je Boží vůle. Ježíš nepřichází zrušit Zákon, ale naplnit.

Neubírá ani čárku ze zákona. Ale něco přece jen přidává. Vlastně ne něco, ale někoho: sebe sama. Toho si všímá ve své knize o Ježíšovi židovský rabín Jacob Neusner – a to je mu důvodem, proč Ježíše při vší sympatii k němu opouští. Kristus je ten, v němž se láska k Bohu a k bližnímu protíná a uskutečňuje. Kříž je tím protnutím.

A to znamená, že láska už není jen přikázání. Nebylo tomu tak ani ve Starém zákoně: už tam byla láska člověka k Bohu chápána jako odpověď na Boží lásku k člověku. Bůh je ten, kdo si vyvolil svůj lid, zachránil ho z otroctví a daroval mu zaslíbenou zem. Zákon je pouze pomoc k životu v darované svobodě. Z Boží věrnosti Izraeli je třeba také vyvodit také důsledky pro vztahy k bližním, pro život společenství.

Ježíš naplňuje zákon. Přidává k přikázáním sám sebe. Svou osobu. Bůh totiž po nás nikdy nechce nic jiného, než to, co nám napřed daroval.

Kristus je sám tím Božím královstvím, od něhož zákoník není daleko. Jde jen o to udělat krok od litery k osobě. Nikdo se Ježíše už na nic neodvážil zeptat, četli jsme v závěru úryvku. To není výraz uznání. To je spíš vyjádření konce komunikace. Začínají pašije. Ti, kdo znají a milují zákon, odmítnou Ježíše a ukřižují ho. Ne proto, že by byli tak daleko, ale že jsou příliš blízko. Ti, kdo jsou daleko, celníci a nevěstky, ti se rádi nechají obdarovat milostí, a vcházejí do království.

Kéž tedy i my rozlišujeme lásku k Bohu celým srdcem a lásku k bližnímu, kterou máme poměřovat tím, co děláme sami pro sebe – a totéž dělat i pro druhé. A kéž chápeme, že v přikázání lásky jde o víc než etiku, o víc než přikázání, že jeho základem je láska, kterou nám Bůh dává. A že tedy při všem rozlišování jde nakonec jen o jednu lásku: lásku Boha k nám, kterou máme přijmout, opětovat a sdílet mezi sebou.