Maranatha!

Milí přátelé, v listopadu jsme se svátkem všech svatých a památkou zesnulých vstoupili do závěrečného období liturgického roku, které charakterizuje výhled k posledním věcem. Myslíme na naši ohraničenost a konečnost. Co je pro takové hledění očima víry charakteristické?

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby. On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. (Matouš 24, 1-8)

Ježíšova řeč o posledních věcech směřuje k zaslíbení o příchodu Syna člověka. Začíná ale odchodem: z jeruzalémského chrámu. Ježíš vychází z místa, které bylo dosud místem Boží přítomnosti mezi lidmi. Opouští to, co jeho učedníci ještě obdivují. To, co platí o přechodu od staré smlouvy s Izraelem v novou smlouvu se všemi národy, se týká Božího jednání obecně. Boží přítomnost nemůžeme uzamknout do minulosti – do míst, časů a setkání, která pro nás byla požehnaná. Živý Pán nezůstává za námi, ale přichází k nám, jde nám vstříc.

Ze znamení Kristova příchodu, z “porodních boletí” nového světa, k nám možná nejvýmluvněji hovoří obraz zemětřesení. Kolik takových otřesů prožíváme v dějinách i v našich osobních příbězích! Jde nakonec o to, aby se setřásáním usadilo to podstatné: “Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí‘, nýbrž i ‚nebem‘. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Židům 12,26-28)”

Věřící člověk sice vzpomíná na věci minulé a vděčně si připomíná Boží dary a jeho dílo, ale hledí do budoucnosti. Na křesťanské naději - na rozdíl utopií - je krásné to, že propojuje to, co je za horizontem tohoto času, s přítomností. První křesťané s radostí a touhou při bohoslužbě volali: Maran atha! Pán přichází. Ten, který přijde na konci časů, se s námi skutečně potkává už teď. V člověku, který mne potřebuje. V člověku, kterého potřebuji. V křížku u cesty, který se objeví za zátočinou. V nečekané myšlence. A samozřejmě jako Cizinec, který provázel poutníky na cestě do Emauz: ve slovu Písma, při lámání chleba. Křesťanskou víru charakterizuje otevřenost k novému setkání s Kristem, který přišel, přijde a stále přichází. Ne strach, ale touha, ba dychtivost potkat a poznávat stále hlouběji známým i novým způsobem toho, kterého jednou uvidíme tváří v tvář.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi nám daroval do srdce naději ve tvůj příchod.
Pomoz, aby radost z očekávání
nám byla zdrojem důvěry a síly v současném životě.
Přijď již brzy, Pane Ježíši.
Ty jsi náš Bůh, požehnaný navěky.