Lidské a Boží dění

Kázání na boží hod vánoční

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém obydleném světě proveden soupis obyvatelstva. Tento soupis se konal před tím soupisem, který byl proveden, když v Sýrii vládl Quirinius. I šli všichni dát se zapsat, každý do svého města. Také Josef vyšel z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, neboť byl z domu a rodu Davidova,  aby se dal zapsat s Marií, svou snoubenkou, která byla těhotná. Stalo se, když tam byli, že se naplnily dny, aby porodila. I porodila svého syna, toho prvorozeného, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože pro ně nebylo místo v útulku pro pocestné.

L 2,1-7

Rozhovor po bohoslužbách se často rychle stočí na dění ve světě a politiku. Ale v evangeliu o Ježíšově narození je tomu naopak. Pomyslá kamera se po úvodním pohledu na velké dějiny a jejich aktéry hned zaměří na dění v zapadlé římské provincii. Pojem evangelium, který byl užíván pro nastoupení císaře na trůn nebo jeho narozeniny, se stává označením zvěsti o Kristu. To podstatné pro běh světa se děje v události narození chudého dítěte, v němž vstupuje do světa Bůh.

Ale to neznamená, že by dějiny nebyly důležité. Slyšíme o císařovi Oktaviánovi, který je nazýván čestným titulem Augustus. To znamená, že jeho jednání a světské okolnosti události Ježíšova narození jsou vnímány poztivně. Lokální dějiny Izraele se v narození Ježíše stávají dějinami světovými a to nové prostupuje celý svět. Jako když se kamera zaměřená na detail najednou vzdálí a zabere široký záběr s nečekanými souvislostmi. Dokonce začneme od Kristova narození počítat nový letopočet.
Co se děje v Izraeli, se týká celého světa, celé ekumeny, o jejímž popsání je řeč. Do toho dobře zapadají naše koledy, které událost narození zařazují do života své doby. Bůh k nám přichází do tohoto našeho světa takového, jaký je, tehdy jako teď. Opravdu, i do té mizerie našeho života a toho životního období, které právě teď prožíváš a prožíváme.

Bůh jedná tak, že využívá okolnosti k naplnění svého plánu. To se děje při Ježíšově narození i dnes. A právě o tom často pochybujeme. Že by Bůh k nám přicházel, když navenek vidíme jen to, jak mocní vedou svou politiku. Když vidíme, jak je celá situace pro Josefa a zvláště Marii těžká... Když se prostý člověk musí přizpůsobit vůli vládců... Když nerozumíme, proč věci jsou tak, jak jsou. Ne, to neznamená, že by každá věc musela mít svůj dobrý smysl. Ale že Bůh nakonec vede věci ke svému cíli, k naplnění záměru. My tomu nerozumíme – stejně jako Marie a Josef – ale můžeme Bohu důvěřovat, že své slovo naplní.

Josef s Marií se jdou zapsat do města Davidova. Ale ne do Jeruzaléma, který tak byl nazýván, ale do Betléma. Toto označení je pro Betlém nezvyklé, ale má také smysl. Odtud totiž David pocházel, i když tam nekraloval. Také Josef zde má své svůj původ, je z rodu a domu Davidova. Lukášovo vyprávění klade důraz je na malý nepatrný počátek velkých věcí. Na čas, kdy byl David ještě poslední z bratří, pasáček ovcí. Tak totiž začíná také Ježíšův příběh, příběh naší spásy.
Josef se v Betlémě asi nenarodil ani tam nežil, ale měl zde svůj původ. Vrací se vlastně ke svým kořenům. Kdybychom to chtěli vyložit duchovně: I pro nás jsou Vánoce připomínkou toho, z jakého jsme rodu, že jsme se ve křtu narodili z Boha jako milované děti Boží.
A když jsme u alegorického výkladu, můžeme také tak s Origenem (ale také s vánoční písní, kterou jsme dnes zpívali z nového zpěvníku) hovořit o tom, že se Josef s Marií šli dát zapsat v rámci sčítání lidu: I Ježíš musel být jako pravý člověk zahrnut do sčítání lidu, i jeho jméno muselo být zapsáno spolu s ostatními, aby posvětil celý svět a naše jména mohla být zapsána v knize života.

V Betlémě se naplní Mariiny dny, přijde její hodina a porodí svého prvorozeného syna. Zabalí ho do plének a položí do jeslí. Těmi jeslemi byl zřejmě žlab pro zvěř, umístěný vně stáje. Mesiáš se rodí jako každé jiné dítě v bezmocnosti a odkázanosti na péči matky. Ale zde se jde dál:  Na rozdíl od mocných i obyčejných lidí (prý v každé židovské rolnické rodině, kde lidé spali na podlaze, nesměla chybět kolébka pro dítě) se rodí venku. Pro Josefa s Marií se nenašlo místo v ubytovně. Bůh je s námi, kde nenacházíme místo pod střechou. Stává se bezdomovcem, abychom my našli směr k Božímu domovu. Přišel mezi své vlastní a ti ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Ale položení do žlabu má také velmi praktický význam. Má se totiž stát poznávacím znamením pro pastýře – podle toho poznají to Dítě. Znamením našeho Mesiáše je žlab. Výraz chudby, vnější bezmoci, příchodu bez privilegií a výhod, vnějšího nepřijetí. Hledat Boha znamená vydat se jinam než mezi mocné a moudré podle tohoto světa. Boží moudrostí je kříž. Bůh se nám dává poznat pod zdáním opaku. Přichází k nám tam, kde bychom ho nehledali a nečekali.

A ještě jedna věc je tu důležitá: místo Ježíšova narození je jen průchozí stanicí na jeho pouti. Je to dočasné útočiště na cestě. Není to místo k trvalému bydlení. V Ježíši s námi přebývá v tomto světě Bůh. On je Immanuel, Bůh s námi. Ale nestojí zde jako kamenný chrám v Jeruzalémě. Ale jde s námi jako stan setkávání, v němž Bůh doprovázel Izraelce na cestě záchrany a vysvobození z egyptského otroctví do zaslíbené země. I to nám žlab s novorozencem připomíná. Že i my jako jednotlivci i jako církev nepřebýváme v zemi zaslíbené, ale teprve kráčíme v nezajištěnosti a chudobě z otroctví hříchu a smrti do plné svobody a slávy Božích dětí.

Kéž je Kristovo narození také Kristovým narozením v našem srdci, kéž Vánoce slavíme jako zárodek nového života, který nám byl darován ve křtu, a poznáváme Boží dílo i tam, kde vidíme zatím jen jeho malé počátky.