Láska a (nebo) přikázání

Homilie na 6. neděli velikonoční (Rogate)

Jan 14, 15-21

15 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;
16 a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky –
17 Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
18 Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
19 Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
20 V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.
21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

„Člověk neví, co je láska. Proto potřebuje přikázání.“ To jsem si před mnoha lety poznamenal do svého deníku. Nejde ale tahle myšlenka proti logice Bible, proti tomu, co jsme právě slyšeli?
Mnoho lidí si křesťanství opravdu spojuje s přikázáními. Víra pro ně není cestou, ale soustavou příkazů a zákazů, které jim mají ztrpčovat život. Jako křesťané musíme uznat, že jsme mnohdy tomuto obrazu víry napomáhali.
Ale i ten, kdo otevře už Starý zákon, zjistí, že smyslem přikázání pro židovský národ bylo něco docela jiného než si „kazit radost ze života“. Právě naopak. Dar Zákona chápali jako nezasloužené privilegium. Desatero se obrací na ty, kdo byli vysvobozeni z otroctví, a nabízí jim směrovky k tomu, jak v této svobodě žít, kolíkuje prostor života. Ani žalmisté nehořekují nad nároky Božího slova, ale radují se z něj a prožívají jeho sladkost.

Božská výchova

Pravda, ve Starém zákoně by asi mohlo platit, že člověk ještě neví, co je láska a potřebuje jasný návod. Jako dítě, které potřebuje říci „to můžeš a to nedělej“, protože to je srozumitelné jeho úrovni vývoje.
Ale Boží příběh s lidmi a jeho pedagogika je příběhem koncentrace přikázání do stále hutnějších forem. Půvabně to popisuje rabín Jacob Neusner ve své knize „Rabín mluví s Ježíšem“: Mojžíšovi bylo dáno 613 příkazů a 365 zákazů, pak přišel David a udělal z nich 11, Izajáš 6, a pak ještě jednou Izajáš a 2, pak Abakuk jedno jediné: Spravedlivý z víry bude živ.
A pak přemýšlí o tom, co vlastně přinesl Ježíš. Ptá se: Co vynechal? Nic. Co přidal? Sebe sama.
To je ta největší koncentrace dějin spásy, zjevení Božího. Jak jsme si říkali minulou neděli, Bůh nám svou vůli nezjevuje v podobě vět a pouček, ale v podobě osoby svého Syna. Není to něco mrtvého, ale živého – ne litera, která zabíjí, ale Duch, který oživuje.

Platí ještě to, že člověk neví, co je láska, a proto potřebuje přikázání? Ježíš říká: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. V tomto pořadí. A pak dodá: Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.
Oba pohledy patří k sobě. Zbývá ovšem se zeptat, jaká přikázání má Ježíš na mysli. V evangeliu už bychom marně hledali výčet příkazů a zákazů. Jan mluví o dvojím přikázání: Víry v toho, kterého Bůh poslal. A lásky učedníků k sobě navzájem.

Skutek nebo dar?

Mohlo by se zdát, že se vracíme zase na začátek a nezbývá nám než se ptát: A co je vlastně ta láska? Potřebujeme k ní návod?
Pokud bychom se na ni dívali jako na lidský výkon, pak asi ano. Ale láska - v tom smyslu, jak o ní mluví Ježíš v Janově evangeliu - je stejně jako víra Božím darem, ovocem Ducha svatého. Jan nás nevybízí, abychom něco dělali, ale abychom si něčeho všimli, něčemu se otevřeli. Poslouchejte, jak Ježíšova slova o lásce a přikázání pokračují: A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
To, co se tu děje, překonává etické kategorie. V křesťanství nejde o to mravně žít. Dobrý život je projevem učednictví, ale ne jeho podstatou. Smysl a cíl lidského života je ve společenství s Trojjediným Bohem a tohoto naplnění se zatím dotýkáme jen zprostředkovaně - skrze víru, naději a - lásku.
V onen den – a to platí o každém dni po Velikonocích – poznáme, že Ježíš je ve svém Otci, my v něm a on v nás. „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec, i já ho budu milovat a dám mu to poznat,“ končí Ježíšova slova v dnešní perikopě.
Ano, život křesťana nespočívá v životě slušného občana, ale v účasti na životě Trojice. Vztah mezi Pánem Bohem a námi je vyjádřením vztahu mezi Otcem a Synem v Duchu svatém a naše vztahy k druhým lidem mají být obdobou těchto vztahů. Bůh Otec se na nás dívá jako na svého Syna a tak nás přijímá jako své syny a dcery bez ohledu na to, jací jsme. Jak se díváme my na druhé lidi? A jak přijímáme Pána Boha ve svém životě? Také jako Syn svého Otce? Také takto bez výhrad nebo nějak podmínečně?

Pokud jsme to pochopili, už víme, co je láska. A nepotřebujeme říkat „to musíš, to nesmíš“. Není to výzva ke svévoli a sobectví. Platí to, nakolik chápeme lásku jako srdce a smysl Božích přikázání, zákon vepsaný Duchem do našeho nitra. Ne jen jako nárok, metlu nad našimi hlavami, ale jako dar Boha, který v Kristu už není v dálce nad našimi hlavami, ale přebývá v Duchu svatém v našich srdcích.

Bože všeho života,
celým srdcem se radujeme ze vzkříšení Tvého Syna.
Dej, ať velikonoční tajemství,
které v těchto padesáti dnech slavíme,
ovlivní a změní celý náš život.
O to Tě prosíme skrze Ježíše Krista,
Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije a působí navěky věků. Amen.