Kup si pole

Homilie na 26. neděli v mezidobí C

¹Slovo, které se stalo k Jeremjášovi od Hospodina v desátém roce vlády judského krále Sidkijáše. Tento rok byl osmnáctým rokem vlády Nebúkadnesara. ²Tehdy vojsko babylonského krále obléhalo Jeruzalém a prorok Jeremjáš byl vězněn na nádvoří stráží, které bylo v paláci judského krále. ³Uvěznil ho judský král Sidkijáš. ⁶Jeremjáš řekl: Stalo se ke mně Hospodinovo slovo: ⁷Hle, přijde k tobě Chanameel, syn tvého strýce Šalúma, se slovy: Kup si mé pole, které je v Anatótu, protože máš příbuzenské výkupní právo, abys ho koupil. ⁸Potom ke mně podle Hospodinova slova přišel Chanameel, syn mého strýce, na nádvoří stráží a řekl mi: Kup si, prosím, mé pole, které je v Anatótu, jenž je v zemi Benjamín, protože máš vlastnické a příbuzenské výkupní právo. Kup si ho. A poznal jsem, že to bylo Hospodinovo slovo. ⁹Koupil jsem si tedy pole od Chanameela, syna mého strýce, které je v Anatótu a odvážil jsem mu stříbro: Sedmnáct šekelů stříbra. ¹⁰Zapsal jsem to na listinu a zapečetil, povolal jsem svědky a odvážil jsem stříbro na vahách. ¹¹Vzal jsem zapečetěnou kupní listinu s příkazy a ustanoveními i otevřený opis ¹²a dal jsem kupní listinu Bárukovi, synu Nerijáše, vnuku Machsejášovu, před očima Chanameela, syna mého strýce a před očima svědků, kteří podepsali kupní listinu před očima všech Judejců, kteří seděli na nádvoří stráží. ¹³Před jejich očima jsem Bárukovi přikázal: ¹⁴Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Vezmi tyto listiny, tuto zapečetěnou kupní listinu i tento otevřený opis a dej je do hliněné nádoby, aby se uchovaly po mnoho dní. ¹⁵Protože toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Znovu se budou v této zemi kupovat domy, pole a vinice.

Jeremjáš 32, 1-3a.6-15

Kup psi pole – to je slovo Hospodinovo k Jeremjášovi. V kontextu dnešních textů, které hovoří spíše o nebezpečí bohatství a chválí střízlivou chudobu, to zní zvláštně. Ale nejde o majetek, spíše o to, do čeho investujeme.

Souvislost Jeremjášovy investice, k níž ho volá Bůh, je zvláštní a lidsky nerozumná. Ba dokonce na první pohled rozporuplná.

Prorok ohlašuje pád Jeruzaléma, odmítá boj proti Babyloňanům, proto je uvězněn jako zrádce. Jeho zvěst soudu, která se zanedlouho naplní, zní: Přijdete o tuto zemi, kterou vám Bůh dal. Budete žít ve vyhnanství v cizí zemi. To je Boží soud nad vaším odpadnutím od Hospodina.

Ale právě v téhle situaci – tak jako v každé situaci soudu – zaznívá i slovo milosti: Kup si pole. V téhle zemi, která je pro vás v tuto chvíli ztracena, si kup její kus. Investuj do toho, co se teď zdá jako ztracené. A skutečně lidsky je.

Sám Jeremjáš se s tím vnitřně pere. V modlitbě, která zaznívá na konci kapitoly (i pro nás je nejlepší se prát v modlitbě):

“Hle, náspy! Přitáhli k tomuto městu, aby je dobyli. Město bude vydáno do rukou Kaldejců, kteří proti němu bojují; padne mečem, hladem a morem. Co jsi mluvil, to se stane, ty sám na to budeš patřit. A ty, Panovníku Hospodine, mi teď říkáš: ‚Kup si za stříbro pole a povolej svědky!‘ Vždyť město bude vydáno do rukou Kaldejců.“

S čím se prorok pere? Možná mu nejde dohromady Boží soud a Boží milost. S tím máme také problém. Rádi bychom měli Boha jen laskavého a kdykoli se stane něco zlého, hned zdůrazníme, že to rozhodně není Boží trest, protože to do arzenálu Božího jednání pro nás dnes už nepatří. A nebo naopak: Pohoršujeme se nad Boží nespraveldností, nad tím, že někdo může beztrestně páchat zlo a někdo nevinně trpí – a nechceme chápat, že to, že ještě trvají dějiny a nepřišel Boží soud, je projevem Boží milosti, že dopřává všem čas k obrácení.

Ale možná se Jeremjáš pere spíš s obavami z vlastní nesrozumitelnosti. Nejde přece být zároveň poslem soudu i milosti. Vzpomeňme na Jonáše, kterého Bůh poslal zvěstovat soud pro Ninive. Ale když se tam lidé na základě jeho kázání obrátili a Bůh jim odpustil, Jonáš je zklamaný, že na jeho slova nedošlo. A Hospodin mu musí vysvětlovat, že je mu lidí líto a že smysl slov soudu není zničení, ale to, aby se lidé změnili. A také my se učíme chápat, že Boží slovo je zákon i evangelium, zvěstování soudu i milosti – předně do našich vlastních srdcí a následně také do světa. Není v tom protiklad, ale jedno bez druhého by nemělo smysl. Z evangelia by byla laciná milost a zákon by byl jen odsuzujícím a pokryteckým moralismem.

Jeremjáš prostě má být škarohlídem i poslem obrovské naděje a dobrých zpráv současně. Každý vidí jen to, co chce. Ale v Božím slově to patří dohromady. A tak i my křesťané jsme pro někoho škarohlídi, kteří lidem berou radost ze života a pro jiného zase sluníčkáři, kteří staví vzdušné zámky mimo realitu. Ale my nejsme ani jedno. Máme být především realisty, protože víra umožňuje vidět věci, jak jsou, bez růžových brýlí a nezametat nepřijatelné věci pod koberec. Nezvěstujeme utopie jako falešní proroci, kteří Jeremjášovi oponovali, že vše bude dobré a Babyloňané Izrael nevyplení. Ale mluvíme v důvěře, že Bůh i těžkými věcmi nás provází ve své lásce a že nás vychovává k dobrému a ke spoléhání na něj. A především s prorokem zvěstujeme ne tu lidskou naději, že to dobře dopadne, ale že i v tom zlém Bůh neřekl poslední slovo.

Jeremjáš kupuje pole ve ztracené zemi. A stává se tak znamením naděje.

Investiční poradci nám říkají, že v krizi, kdy padá hodnota našich investic je třeba místo prodávání podílů nakupovat. Protože v lepších časech se ta investice zhodnotí. Otázka je, zda věříme těm poradcům a v ty lepší časy, resp. zda jsou pro nás realitou dnes.

A o to jde v křesťanské naději. Jestli to, v co doufáme, má pro nás nějakou sílu a přitažlivost teď. Protože podle toho pak žijeme nebo ne.

To je smysl blahoslavenství: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je Boží království. Znamením naděje, znamení víry v Boží bohatství, které je nám dáno, můžeme být jen jako v nějakém smyslu chudí.

Ježíš investoval do ztracených lidí, do těch bez budoucnosti. Rozsel sám sebe jako pšeničné zrno, aby přineslo úrodu pro všechny. S pláčem chodí, kdo rozsívá, s plesáním půjde ten, kdo sníší snopy, zpívá žalmista.

Boží království je jako to zaseté semeno v našich srdcích, které má v soubě skrytou úrodu, kterou zatím nevidíme, která přijde v budoucnu, ale přece se z ní můžeme radovat a žít z ní.

Život víry je životem na dluh. Na účtu před námi přibývají čárky, které nikdy nezaplatíme. Naše ztráty a bolesti. A také selhání. Věci, které nikdy nedáme dohromady. Ale sílu to nevzdat, bojovat čerpáme z naděje, že Bůh za nás dokončí zápas, zaplatí účet, doplní to, co už není v našich možnostech.

A z téhle útěšné naděje plyne samozřejmě také nová životní orientace, z daru úkol. Kup si pole, slyší prorok. A co slyšíme my? Do čeho máme investovat svůj život, čas, omezené možnosti, obdarování – a nakonec i ty peníze? Být znamením naděje neznamená jen něco říkat, ale take něco dělat.

Prof. Pokorný říkával, že člověk se nejvíc dokáže nasadit pro to, o čem ví, že to má budoucnost i bez jeho přičinění. Jen když víme, že Bůh sám zachrání to, co je lidsky ztracené, dokážeme se pro to taky nasadit. Proto se jako křesťané zajímáme o stvoření nebo znevýhodněné lidi – ne abychom to nějakou revolucí všechno změnili, ale v důvěře, že Bůh své stvoření dovede k dovršení a že i lidský život, který se zdá ztracený nebo bez hodnoty, bude naplněn v Boží náruči.

Kup si pole! Investuj do Boží budoucnosti uprostřed všeobecného zmaru. Takhle investuje třeba ten, kdo doprovází umírajícího nebo je nablízku doživotně odsouzenému. Takhle investujeme, když zůstáváme věrni v maličkostech, i když nevidíme smysl celku – když zůstáváme věrni, i když nás to spíš bolí nebo nám to komplikuje život.

Koupit si pole na místě, kde se to - kam člověk svým rozumem dohlédne – nevyplatí, to je krásný a silný obraz křesťanského života a svědectví víry.

Nebojme se jako Jeremjáš udržet vnitřní napětí víry, i když se to bude zdát nesrozumitelné, i když se s tím sami budeme prát. Dovolme si říci kritické slovo tam, kde se čeká, že budeme vše malovat v jasných barvách. A tam kde je heslem dne se třást a vidět hrozby, klidně sázejme zárodky Bož budoucnosti, sazenice naděje.