Kristův a náš kříž

Homilie na 22. neděli v mezidobí A

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím."

Matouš 16:21 – 28

Ano, ale i...

Minulou neděli jsme slyšeli, jak Ježíš chválí apoštola Petra za jeho vyznání Mesiáše: „to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“. Dnes ale Petr slyší slova opačná: „tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“. Co se změnilo? Ve chvíli, kdy učedníci začali chápat, kdo Ježíš je, začíná on mluvit o svém utrpení a připravovat je na svůj odchod. A to se Petrovi nelíbí. Nesedí to k jeho představě o Mesiáši. Začne Ježíše pln rozčilení kárat: Chraň Bůh! To se ti nestane!

Stává se tak pro Ježíše překážkou, pohoršením, ano – pokušitelem. Proto se mu dostane hrubého odmítnutí: Jdi mi z cesty (jdi za mne), satane!

Zamrazí nás, protože Petrovo myšlení nám není vzdálené. V kolika situacích sami říkáme „chraň Bůh“, to se nesmí stát, na to nemysli. Psychologové to nazývají pozitivní myšlení: Musíš věřit, že to dobře dopadne. Ale věřit neznamená pozitivně myslet. Evangelium je radostná a nadějná zpráva, která v sobě má i ostny a temná místa.

Petr by chtěl mít vítězného Mesiáše, ale Ježíš svou představu o Mesiášově slávě spojuje také s obrazem trpícího Božího služebníka. Nejde jedno oddělit od druhého. Tohle je pro Písmo charakteristické: napětí mezi dvěma krajnostmi – sláva a pohana, Boží království mezi námi a Boží království teprve přicházející, Bůh vyvýšený a mocný a Bůh jako zranitelný člověk… Jako Petr jsme vždy v pokušení vybrat si jednu z alternativ a druhou opustit. Ale tím zatemňujeme obraz Krista a způlky ho zapíráme. Naším úkolem je udržet obě krajní polohy křesťanské zvěsti v platnosti, ve vzájemném vztahu. Spojnicí mezi nimi není sice žádná lidská logika. Ale tou spojnicí je osoba Ježíše Krista. V jeho příběhu se obě krajnosti stýkají. Stávají se cestou.

Paradox evangelia

Evangelium je jeden velký paradox. A paradoxní povahu má proto i úděl učedníka: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Těmito slovy Ježíš zdůvodňuje svou výzvu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“.

Jít za Ježíšem znamená stát se učedníkem, následovat ho. Co to znamená, ukazuje právě konflikt mezi Petrem a jeho Mistrem. Místo učedníka není vpředu, aby svému Mistru říkal, co má dělat, co je logické a co ne, ale vzadu, kde se může dívat, kam Mistr jde, co dělá a říká a učil se tak jeho logice. Učil se nejen jako žák v lavici, ale jako učedník, který se cestě učí tím, že po ní jde.

Učedník Ježíšův má zapřít sám sebe. My víme, co to znamená zapřít druhého. Když Petr zapřel Krista, řekl, že ho nezná, že s ním nemá nic společného. Myslel v tu chvíli více na sebe. Na základě tohoto srovnání pak například Jan Zlatoústý barvitě vykresluje, co to znamená zapřít sám sebe: „Kdo zapírá bližního, ten vidí, jak ho bijí holemi, jak mu nasadí železa, jak zle trpí, ale ho to nedojme, protože je mu utrpení bližního cizí. Tak se nauč nemít slitování nad vlastním tělem, ať tě bijí, honí, pálí…“ My většinou nemusíme jít tak daleko. Vybaví se nám jistě řada situací z běžného života a vztahů, kdy dáme přednost svým potřebám před druhými a zpronevěřujeme se tak vzájemné lásce.

Nést kříž

Jenže i tady platí ona nejméně dvourozměrnost Kristovy zvěsti. Sebezapření k životu patří, ale nemělo by se stát jeho programem. Ježíš šel cestou utrpení, ale jistě si dovedl představit jiné vyústění své cesty: Podařilo by se mu obrátit židovský národ, on by přijal jeho poselství, do Jeruzaléma by proudily zástupy pohanů, kteří by díky svědectví vyvoleného lidu také toužili poznat Hospodina. Vždyť i takové obrazy najdeme ve slovech proroků. Dopadlo to jinak: ne protože, by Ježíš raději chtěl trpět, ale proto že zůstal přímý a věrný svému poselství – a to ho přivedlo na kříž.

Ani pro nás by utrpení a sebezapření nemělo být životním programem. Všimněte si, že Ježíš neříká: „Přibij se na kříž“, ale „Vezmi svůj kříž“. Ten kříž si v životě neukládáme sami. Ten na nás vkládají druzí. Přibít Ježíše na kříž rozhodl Pilát a vykonali to jeho vojáci.
Ale Ježíš ten nedobrovolně uložený kříž na sebe vzal – dobrovolně, s láskou. Kristův kříž tedy už neznamená jen pohanu a bolest, ale především lásku a vnitřní svobodu, s nimiž je Kristus přijal. A v tomhle ho máme následovat. Nezpůsobovat si utrpení, ale když nám ho druzí přichystají a chybí dobrá vůle, vzít ten kříž na sebe dobrovolně: z cizí nenávisti učinit svou lásku, z cizího násilí svou svobodu. Můžeme tak činit v té paradoxní velikonoční víře, že tam, kde se dotýkáme smrti, samoty a zklamání, už je nablízku i útěcha, Boží blízkost a vzkříšení.

Bože života a naděje,
jsi větší než naše srdce a naše chápání.
Nacházíš lidi v hlubinách jejich úzkosti a na pokraji možností,
abys jim dal naději a sílu.
Tvá láska se zjevila v Ježíši trpícím, zrazeném a opuštěném.
Dej nám schopnost vložit se bez výhrad do tvých rukou,
aby v nestálostech života
byla naše srdce zakotvena tam, kde je trvalá radost.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.