Kristus – prvotina vzkříšení

Homilie z neděle Zmrtvýchvstání Páně

19 Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme (nejubožejší ze všech) lidí.20 Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. 21 Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých.22 Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. 23 Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, 24 potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. 25 Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy.

1 K 15, 19-25

Svět obletěl v minulých dnech obraz vyhořelé katedrály Notre Dame: popadané sochy, spálené zdi, ohořelý mobiliář, narušená statika – a uprostřed toho všeho zlatě zářící kříž. To je krásný obraz vzkříšení jako moci života uprostřed našeho porušeného světa.

Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli.

Jako fanfára na trubku zní toto Pavlovo zvolání na pozadí lidské ubohosti a smrtelnosti. Pro pochopení toho, co vlastně je vzkříšení, je důležité už první slovo: Avšak. Zmrtvýchvstání Krista je prostě Boží ALE ke skutečnosti zla a smrti. (Viz čtení ze Skutků: A oni ho pověsili na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne probudil z mrtvých a dal mu zjevit se). Je to stejná logika, s níž starozákonní Josef vypráví svůj příběh: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, ale Bůh to proměnil ve vaše dobro.

Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli.

Z dožínek známe význam přinášených darů, nad nimiž Bohu děkujeme. Nejde jen o těch pět jablek, jednu dýni a tři mrkve. Jsou to prvotiny – dary, které které zastupují celou úrodu, I tu, která není přítomna. Nejsou tam jen za sebe, ale v nich je před Boha přineseno vše.
Vzkříšený Kristus je prvotina zemřelých. Je první vzkříšený, ale ne jediný a ne poslední. Jde o to správné pořadí: nejprve Kristus, pak ti, kdo jsou jeho při jeho příchodu.

Skutečně: Dvakrát se pojem vstát z mrtvých objevuje v Krédu: v souvislosti s Kristem a s námi. Patří to dohromady. Vzkříšení není obecná skutečnost. Vstal Kristus, ale týká se to i nás. Jako prvotiny přinešených darů jsou před Bohem spojeny s celou úrodou, tak jsme do Kristova zmrtvýchvstání zahrnuti i my.

Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli.

Co tedy znamená vstát z mrtvých? Především: Velikonoce nejsou jedním z případů jakési obecné zkušenosti vzkříšení: třeba jako když Ježíš vzkřísil Lazara, nebo když vstanou z mrtvých naše naděje, či se příroda po zimě znovu obrodí. Lazar se sice vrátil na čas do života, ale zase umřel, po létu přijde podzim a mráz, který vše živé spálí, a po nadějných časech konec pozemského života smrt. Proto apoštol řekne, že mít naději v Kristu jen pro tento život, to znamená být nejubožejší z lidí. Ježíš přinesl Boží království a věčný život, skutečnost, která překračuje naše horizonty. Kdyby tomu tak nebylo, pak by byl pouze tím, kdo nám svými rušivými slovy a požadavky přišel pouze zkazit tento život.

Ježíš je prvotina, jeho vzkříšení znamená něco úplně kvalitativně nového, co tu ještě nikdy nebylo a co se zjevilo právě až o Velikonocích. Ale co tu od té chvíle už je. Žijeme v posledních časech. Boží království není tu nebo tamhle, ale mezi vámi a ve vás, říká Kristus. Samozřejmě: v podmínkách tohoto starého světa to musí znít nepravděpodobně a bláznivě. Proto Maria a učedníci na cestě do Emauz Ježíše nepoznávají: je to on, ale přichází už z nového věku. Ale přichází k nám do tohoto starého věku: opravdu vstal a dává se nám poznat sice jen částečně, ale skutečně.

Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli.

Vzkříšený je prvotina zemřelých. Je to ten, který skutečně a krutě zemřel. Ten, který se ponořil do hlubiny smrti a oddělenosti od lidí i od Boha. Jako semeno musí padnout do chladné země, aby tam a z tohoto humusu přineslo život. Je to vzkříšený Ukřižovaný.

Vzkříšení Kristovo tedy není vyretušováním vzpomínky na bolest a smrt. Živý Ježíš nese jizvy po hřebech. Není to happy end, pro který je možné taktně zapomenout na to, co jsme si připomínali na Velký pátek. Právě dnes pro Kristovo vzkříšení trpí martyrium křesťané na Srí Lance. Křesťanským znamením není vycházející sluníčko nebo něco podobného, ale provždy jím zůstává kříž. Vzkříšení znamená, že kříž definitivně a pro věky platí. Že Ježíšovo zahrnutí odcizených a vzdálených – pohanů, hříšníků ke společenství stolu… platí. Ježíšovo odpouštění hříchů...platí. Jeho zjevení Boha jako milosrdného Otce...platí. Jeho zvěst, že se přiblížilo království Boží, ano že je už mezi námi...platí. Jeho žehnání dětem a dotýkání se nedotknutelných...platí. Jeho láska, přemáhající zlo...platí.

Slavíme dnes vzkříšení ve znamení onoho zářivého kříže uprostřed trosek. Jako na starých obrazech: Ježíš vstává z hrobu a opírá se přitom o kříž. Je vítěz jako poražený. Je silný v slabosti, vítězí skrze prohru, žije skrze smrt. Jestliže jsme i my s ním spojeni skrze naši víru a křest, platí to i o nás: Máme poklad, ale v nádobách hliněných. Máme účast na nezničitelné moci života, ale ve smrtelném těle a v porodních bolestech nového světa. Nebo řečeno s apoštolem: umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme... (2K 6, 9-10)

Bože života,
tvůj Syn zvítězil nad smrtí
a otevřel nám bránu k věčnému životu.
Plni radosti oslavujeme jeho vzkříšení
a prosíme tě, obnov nás svým Duchem,
abychom i my byli vzkříšeni k novému životu
skrze Ježíše Krista, našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.