Kristus - dobrý Pelikán

Kázání z 20. neděle v mezidobí B

Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost. A chléb, který já dám za život světa, je mé tělo.“ Židé se hádali mezi sebou a říkali: „Jak nám tento člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim tedy řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako vaši otcové jedli manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost.“

Jan 6,51-58

„To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?“ Taková byla reakce mnohých učedníků na Ježíšova slova o jedení těla a pití jeho krve. A mnozí odešli. Jak se můžeme smyslu Ježíšových slov přiblížit? Jedna cesta by mohla být se ptát, co se nám při tom, co jsme slyšeli, vybavuje z naší zkušenosti.

Při rozhovoru na biblické hodině byl první asociací kanibalismus – zejména v jeho rituální podobě s představou, že ten, kdo sní tělo mrtvého, získá něco z jeho síly. Touhle představou se ale od základu míjíme smyslem evangelia. Ježíš totiž nemluví o své mrtvole. Hovoří o sobě jako o „živém chlebu“, který dává život světu. Večeře Páně není pohřební hostinou za mrtvého, z něhož si chceme uchovat aspoň vzpomínku, ale radostným hodem se Vzkříšeným.

Tak tedy jinak. Druhý obraz, který se mně vybavil, je scéna Vinnetoua a Old Shatterhanda, kteří se říznou do ruky a spojí svou krev, aby uzavřeli pokrevní bratrství. Tady už začíná přihořívat. Kristus se skutečně stal naším bratrem, abychom mohli být dětmi nebeského Otce a sobě navzájem  bratry a sestrami. V evangelickém prostředí ovšem slavení eucharistie právě toto jednostranně zdůrazňuje. Jakoby to byla hostina našeho bratrství. Sejdeme se, usmíříme se a pak spolu jíme a pijeme, připíjíme na naše bratrství. Ale to by bylo málo. Na prvním místě totiž nestojí naše vzájemné vztahy, ale společenství nové smlouvy, které s námi svou krví uzavírá Kristus. Církev nevzniká z našeho rozhodnutí, společenství nebo vyznání, ale z Božího jednání v kázání evangelia a u stolu Páně.

Třetí obraz najdete v ilustraci k tomuto kázání. Pelikán jako starokřesťanský symbol Krista. Traduje se, že pelikán si v případě nouze o potravu, kdy nemá, čím by nakrmil svá mláďata, svým zobákem rozklove vlastní hruď a pak mláďata krmí krůpějemi své vlastní krve. To symbolizuje skutečnost, že Ježíš trpěl a zemřel za všechny hříšné a byl mu proboden bok, ze kterého vytekla krev a voda – a tak nám dává život vodou křtu a živí nás svatou večeří. My, kdo stále krvácíme hříchem, potřebujeme stále znovu tuto transfůzi života.

Všechny tyto obrazy nám pomohu pomoci (nebo nás od smyslu Božího slova vzdálit). Základní klíč k výkladu Bible je ovšem jiný: Bible sama. Temná místa v Písmu je třeba vykládat Písmem - texty, které se nám už staly srozumitelnějšími a vrhají světlo na to, co se nám skrývá.

Klíčový text pro pochopení dnešního evangelia najdeme v 1K 10,16 - 17:

Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.

Zásadní je zde ono spojení těla Kristova a těla církve. Večeře Páně je účastí na těle a krvi Kristově. A zároveň my jsme tělo Kristovo. Tento dvojjediný význam pojmu Kristova těla není samozřejmě náhodný. Právě v něm je mimochodem vyjádřen pravý protiklad kanibalského kultu. Ne že by Kristus se naším přijímáním stával námi, ale že my se stáváme jím. Tím, že slyšíme evangelium a přijímáme svátosti, se stáváme Kristovým tělem. Tím se rodí církev. Jde o to, abychom si přestali Krista přizpůsobovat našemu chápání a našim potřebám, ale abychom se mu stávali podobnějšími. Proměna chleba a vína v tělo a krev Krista a naše proměna v církev, v tělo Kristovo je dvojjediný děj, který je při slavení stolu Páně vyjádřen dvojí epiklezí (prosbou o Ducha svatého) – nad dary a nad shromážděným lidem. Pochopit tajemství večeře Páně je pro nás rozumem nemožné, ale je to úplně stejné s pochopením tajemství nás samotných. Je to Duch svatý, který činí chléb a víno tělem a krví Kristovou – a je to tentýž Duch svatý, který činí i nás tělem Kristovým.

Ještě jiný janovský text nám může otevřít přístup k hlubšímu pochopení evangelia o chlebu života. Obraz 15. kapitoly o vinném kmeni a ratolestech. Spojnicí je výzva k zůstávání: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ To samé je vyjádřeno rostlinným podobenstvím, v němž jde o stejnou organickou jednotu Krista a jeho učedníků. On je chléb a on je vinný kmen, my jsme ratolesti, ti, kdo se nechají živit – a jejich jediným úkolem je zůstávat při vinném kmeni, zůstávat životodárnou „látkovou výměnou“ v Kristu.

Na závěr bych rád zmínil ještě dva póly textu, které jsou v napětí a zároveň se přitahují. Pravda evangelia je totiž dialogická. Když se řekne A, zpravidla je třeba ještě dodat B. Jinak se pravda „utrhne ze řetězu“ a může se z ní stát i blud. První polaritou je vztah mezi vnějškovostí a niterností. Bůh s námi nemluví nějakými vnitřními hlasy, ale komunikuje s námi vnějším, slyšitelným slovem zvěstovaného evangelia a tělesně, hmatatelně v podobě svátostí. Kristova láska k nám není platonická, ale spíše „manželská“. Podle epištoly Efezským jako muž opouští otce a matku, aby se stal jedním tělem s ženou, tak i Kristus opustil Otcův dům, aby se spojil s naším lidstvím, stal se s námi jedním tělem. A zároveň akt přijímání vyjadřuje niternost. Krista přijímáme do sebe, do nejhlubší intimity, aby se stal středem našeho života, pramenem vody vyvěrající k životu věčnému a chlebem života. Vnější tělesnost a duchovní niternost se potřebující navzájem.

Druhé napětí pak je ve vztahu mezi „korporativním“ tělem církve, společenstvím, a jednotlivcem. Kristus nás činí svým tělem jako církev, jako celek. Boží jednání, které církev dosvědčuje a na které odpovídá svým vyznáním, je to prvotní. To je něco, o co se ve své chatrné osobní víře můžeme opřít. Na druhou stranu ale církev není masa, kde by se člověk mohl a měl ztratit. Naopak: Tělo se skládá z jednotlivých údů a každý z nich dostal nenahraditelné charisma pro budování celku. Bez naší osobní účasti se cosi jedinečného ztrácí, mizí důležitý článek řetězu. Večeři Páně slavíme právě jako církev, jako společenství – a zároveň to dává smysl jen tehdy, pokud každý z nás sám vykročí a sám svými ústy vyzná víru a přijme eucharistický chléb.

Kéž se tedy nezalekneme tvrdé Ježíšovy řeči a neodejdeme, ale pochopíme, že Ježíš je pro nás životně důležitý, že je tím dobrým Pelikánem, který nás sytí chlebem života. Nechce s námi žít na distanc, ale v niterném a zároveň svátostném společenství. Činí z nás jeden chléb církve, ve kterém ale každý drobek je nezastupitelný a důležitý tím, že na svém místě Krista přijímá a nechává se v něj proměňovat.

Dobrý Bože,
tvůj Syn nás sytí svým tělem a krví.
Dej, ať také my obětujeme své těla a duše ke službě tobě
a žijeme spolu v lásce.
Skrze Krista našeho Pána.