Král v šatech žebráka

Homilie na 34. neděli v mezidobí A

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´ Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."

Matouš 25:31 – 46

Obraz na tympanonu

Obraz posledního soudu, jak ho líčí Matouš, nechávali středověcí stavitelé katedrál zobrazovat na tympanonech při vstupu do chrámu. Aby všem vstupujícím byl na očích. A je pozoruhodné, že i kalvinisté, kteří jinak všechny obrazy z kostelů odstraňovali, tento na své místě nechávali.
Odpovídá to mimořádnému důrazu, který text v Matoušově evangeliu má. Po něm už slyšíme, že Ježíš „dokončil všechna tato slova“ a začalo jeho utrpení. Obraz posledního soudu se tak opravdu měl učedníkům i posluchačům vrýt do paměti, má nám zůstat při myšlence na Ježíše po všechny dny před očima.
S prvními dvěma podobenstvími 25. kapitoly Matoušova evangelia i toto Ježíšovo slovo spojuje otázka: Co bude vlastně rozhodující na posledním soudu? Co je tím kritériem? A všechny texty svorně odpovídají: to rozhodující neleží v budoucnosti, které bychom se tím pádem měli obávat. Nýbrž v přítomnosti. O věčnosti se rozhoduje teď a tady. Proto máme být vnímaví k tomuto okamžiku a k tomu, co od nás žádá. Podobenství o družičkách mluvilo o činorodé naději, která nám otevírá budoucnost. Podobenství o hřivnách o víře, která má nést v tomto čase plody. A dnešní text o posledním soudu mluví o lásce.
Co naopak od oněch podobenství dnešní text odlišuje? Že to není podobenství. Ježíš říká nezvykle otevřeně: „Až přijde Syn člověka ve své slávě v doprovodu všech andělů, tehdy…“ Tak a tak to bude.

Král v šatech žebráka

Jak tomu tedy podle evangelijního obrazu na posledním soudu bude? Král oddělí jedny lidi od druhých jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ty po pravici pozve do Království. „Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizinec a přijali jste mě, nahý a oblékli jste mě, nemocný, a navštívili jste mě, uvězněný, a přišli jste za mnou.“ Celý text je vlastně složený z vyjmenovávání těchto činů – v různých souvislostech je slyšíme čtyřikrát! Pozdější tradice je nazvala „skutky milosrdenství“ a přidávala k nim podle dobových okolností další, např. pohřbívání mrtvých. I tahle „katalogizace“ činů lásky má svůj smysl: má se člověku vrýt do paměti. Je důležité pamatovat na hladové a žíznivé, cizince, nahé, nemocné a vězněné.
Kdo jsou dnes Kristovi nejmenší bratři a sestry? Možná máme fungující sociální systém – nemocnice, azylové domy, sociální služby. Ale co lidé osamělí uprostřed davu, prázdní uprostřed přemíry hmotných statků, postrádající smysl života uprostřed celodenní dřiny? Ti všichni se potřebují setkat s životodárnou láskou.
Ale Ježíš nemluví o této vnitřní chudobě. Sám sebe spojuje s těmi nejslabšími, i když nás to může provokovat. Je to prostě Boží styl. Bůh se rozhodl stát chudým, bezmocným a trpícím člověkem. Jen tak se s ním můžeme setkat, jen tak je zbořena každá zeď, která by nás od Boha dělila. Jen tak mu můžeme sloužit nikoli ze strachu, ale s vírou a láskou. Solidarizuje se s námi tím nejponíženějším způsobem. Není hlubiny života, není utrpení, v němž by nebyl přítomen.
Obzvláště to vynikne v kontrastu obrazu, kde je řeč o králi. Právě on je ten ponížený a chudý. A naopak: v poníženém a chudém se můžeme setkat s Králem. Pokud tam ho nepotkáme, jsou ostatní naše způsoby jeho uctívání defektní. Sluší se Pánu Bohu zpívat a chválit – a neděláme to z povinnosti, ale protože je v tom naše radost. Ale nebudeme podle toho souzeni – souzeni budeme podle toho, zda jsme podali číši vody žíznivému, řekli dobré slovo smutnému, podělili se o své jmění s tím, kdo nic nemá, a věnovali odpoledne návštěvě člověka v nemocnici nebo ve vězení.
Tohle setkání ale je něčím trochu jiným, než dobrovolnickou sociální aktivitou. Nebudeme souzeni podle vyjímečných činů, které se nám někdy v životě podařily a na něž jsme hrdí. Ale podle toho, zda jsme Kristu posloužili v těch, v nichž jsme ho nepoznávali, kteří nám přišli do cesty nevhod – jako Lazar u boháčových dveří nebo zraněný oloupený poutník na cestě domů.

Láska zůstane

Když takovému Bohu, který se s námi setkal v Ježíši Kristu, chceme vzdát úctu, vzít ho vážně, pak zůstává královská cesta: sloužit mu v chudém trpícím člověku. A tahle královská cesta je dokonce otevřená všem: O víře tu není ani slůvko. Ti, kdo Kristu sloužili, o tom neměli ani ponětí.

Končí liturgický rok. Myslíme také na naši konečnost a pomíjivost. A skutečně: jak nám čas protéká mezi prsty! Co vlastně zůstává? Co nás zachrání z potopy času? Je to Boží spásná přítomnost, která nám otevírá smysly pro to, co je třeba teď a tady. V daleké budoucnosti, v hodině naší smrti ani na posledním soudu už nás nečeká nic nového, žádná jiná situace než ta, jíž jsme vystaveni dnes. Jde o to, zda v onom „dnes“ potkáme Krista – ve jeho slovu, svaté večeři, ale také v chudém a poníženém člověku. On sám svou osobou spojuje přítomnost, budoucnost i věčnost. Proto i jeho soud se vlastně děje dnes a stále. Jdeme vstříc Bohu soudci, ale je to tentýž Bůh, který se k nám v milosrdenství sklonil v Ježíši Kristu.

Všimněte si, že ani v té velkolepé scéně posledního soudu se zástupy celého lidstva neztrácí význam jeden lidmi zapomenutý a dějinami „převálcovaný“ lidský příběh. Když se kácí les, Pánu Bohu jde stále o ty jednotlivé třísky. On sám se přece rozhodl stát součástí dějin, vstoupit do příběhu lidsky ztraceného – a tím nám otevřel přístup k sobě, cestu spásy. A v našem životě záleží na tom, zda pochopíme, že Bůh se člověkem nejen kdysi stal, ale že jím zůstává. A proto: vše pomine, zůstane jen láska a to, co bylo vykonáno z ní.
Chceme-li i my směřovat k radosti a slávě u našeho Pána, nesmíme ho přehlédnout zde v chudobě a poníženosti, přehlédnout Krále v šatech žebráka.

Svatý, věčný Bože,
vysvobodil jsi svého Syna ze smrti,
abychom my skrze něho měli život.
Otevři naše srdce
i pro ty nejmenší z jeho sester a bratří,
aby svět poznal jeho spravedlnost,
jeho mír a jeho lásku.
Sjednoť celé lidstvo
v Ježíši Kristu, tvém Synu,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí nyní a navěky.