Král na trůnu kříže
Homilie na Poslední neděli liturgického roku, Krista Krále
Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?"
Ježíš odpověděl:"Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?"
Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?"
Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud."
Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
Jan 18:33 - Jan 18:37
Poslední neděli liturgického roku slavíme jako neděli věčnosti, neděli Božího království nebo Krista Krále. Jaké představy v nás vzbuzují pojmy království a král? Pravděpodobně s pohledem do historie i současnosti mohou být dvojí: Buď si vybavíme despotu, mocného vládce, který prosazuje ve své zemi i ve světě silou a mečem své zájmy. Nebo symbolickou a často směšnou postavu konstitučních monarchů, kteří slouží spíše jako ozdoba státu a zaujmou leda svými milostnými aférami.
Pilát se Ježíše ptá: ty jsi král židovský? A Ježíš to neodmítá, ale ptá se, kde Pilát tu informaci vzal a jak si židovského krále představuje. A sám pak svou představu sděluje: Moje království není z tohoto světa.
Mnohokrát Ježíš zakazoval lidem, aby mluvili o jeho moci a když ho chtěli učinit králem po nasycení zástupů, skryl se na opuštěné místo. Nyní je jiná situace: Je zatčen, souzen a čeká ho potupná smrt. Zůstal sám, zbaven všech práv. To je chvíle, kdy se teprve může přiznat ke své královské důstojnosti, aniž by tím mohl vzbudit falešné naděje a představy vládce, který násilím svrhne zlé a ujme se politické moci. Nic z toho už nemá v jeho příběhu šanci.
Celé Janovy pašije jsou svědectvím o Ježíšově královské moci. Jan líčí Ježíšovo utrpení jako obřad královské intronizace. Ježíš dostává trnovou korunu. Jan mluví o povýšení na kříž, který je chápán jako královský trůn.
Ve světě, ale ne ze světa
Pilát se Ježíšových slov leká, má z nich respekt. Cítí, jak se v Ježíšových slovech a jeho tváři zračí jiná moc, kterou nezná a která ho může ohrozit. Moc, která nepotřebuje a nepoužívá násilí, nechystá revoluce a neusiluje o politický převrat. Moc, která přichází odjinud a je nad naší soupeřením o moc a místo na výsluní.
Moje království není z tohoto světa. Ale pozor – sv. Augustin podotýká: to, že království není odtud neznamená, že není zde. Ježíš se distancuje od mechanismů moci tohoto světa, od lži a násilí. Ale přitom vyznává: jsem král. Jeho království je nebeské, Boží, ale přitom je v něm už mezi námi. Kristovo kralování přináší nové řády lidského soužití a dává odvahu a naději i tváří v tvář násilí a krutovládě pozemských králů. Ano, moc Ježíšova kralování neznají možná tolik mocní tohoto světa, ale jako „moc bezmocných“ ji zakoušejí utlačovaní a pronásledovaní. Kristus kraluje právě, když je souzen a zbavován lidské důstojnosti – stejně tak s ním spolukralují všichni, kdo se staví proti násilí a moc zla v jakékoli podobě a nesou následky svého postoje.
Křesťan jako monarchista
Víte, že jako křesťané jsme monarchisté? Král, vládce je řecky monaracha. Monarchie znamená jedno-vládu. Ale jde v podstatě o něco víc než jen o to, kdo je silnější a kdo má více prostředků ke svržení druhých. „Archein“ totiž znamená především být první. Arché je počátek a princip všeho. Monarchie je tedy jediná skutečná moc, která vychází z principu všech věcí. Ze Slova, které bylo na počátku a které se stalo v Ježíši Kristu člověkem.
Proto být králem u Krista znamená být svědkem pravdy. Pravdy, která je víc než jen „nelhaním“. Řecké slůvko pro pravdu je „alétheia“ – nezapomenutost a neskrytost. Před Kristem Králem se vše ukazuje v pravém světle. Věci takové, jaké skutečně jsou – i my takoví, jací opravdu jsme.
Je to pravda, kterou není třeba dodatečně prosadit mocí a silou – ona se prosazuje sama svou vnitřní silou, mocí pravdy. Mocí Ducha svatého, mohli bychom také říci. Mocí, která byla mocí Krista a je také mocí všech jeho svědků a následovníků.
Svátek Krista Krále byl zaveden v roce 1925 – ve stejném roce, kdy byl odlit zvon, který jsme dostali darem od našich německých přátel a který nese nápis, vyjadřující atmosféry té doby: Nad vlastí leží nouze a utrpení. Církev vnímala jako své poslání přiznat se ke Kristově vládě v době, kdy celá Evropa prožívala nesnadné období, hroutila se království a „růžky“ začaly vystrkovat totalitní režimy.
Ano, i my dnes v naší době, na sklonku liturgického roku vyznáváme: Kristus je králem i tváří v tvář naší bezmoci a slabosti. Je pánem situace, i když my ztrácíme půdu pod nohama a slyšíme zprávy o působení zla a násilí ve světě. Je naší budoucností i tváří v tvář bídě, obavám, ekonomické krizi, zpochybnění dosavadních hodnot. Nad tím, co vládne světem, je silnější a vlastně jediná skutečná moc, kterou je Kristus Král.
Bože, náš Otče,
Tvůj Syn, povýšený ke Tvé pravici,
je alfou a omegou, začátkem a koncem.
Zažeň všechny ničivé síly,
vyveď nás z temnoty
a doveď nás do svého království spravedlnosti, lásky a pokoje
skrze Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.