Kdo nám vládne?

Homilie na Poslední neděli liturgického toku, neděli Božího království

Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?"
Ježíš odpověděl:"Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?"
Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?"
Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud."
Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

Jan 18:33 - Jan 18:37

Když se blížím soudu tvému, dej svou milost nehodnému – tato slova jsme před chvílí zpívali ze zpěvníku. A tedy také na závěr liturgického roku, v jeho poslední neděli, v níž vyhlížíme k posledním věcem člověka a světa, k Božímu soudu nad světem a nad námi.
Také dnešní evangelium, úryvek z Ježíšova rozhovoru s Pilátem, se odehrává v situaci soudu, soudu nad Ježíšem. Židovský národ a velekněží Ježíše vydali Pilátovi a ten nad ním má v tuto chvíli moc. Pozemskou moc. Ale Ježíš před tímto soudem vydává svědectví o jiné moci. O moci, která je Pilátovi jen pro tuto chvíli propůjčena shůry. O vládě Ježíšově, která není z tohoto světa.

Že není z tohoto světa, ovšem neznamená, že není v tomto světě přítomna. Nemá v tomto světě svůj původ, ignoruje jeho nárok na vládu nad lidským životem. Není nějakou zásvětní skutečností mimo naši realitu. Je odjinud, ale je v Ježíši Kristu zde. “Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (L 17,21).
Žít ve víře znamená vydržet toto napětí. Že Boží království už tu je a zároveň ještě ne, teprve je před námi. Že se v našem životě setkává Boží vláda v podobě světské a duchovní. V tomto smyslu se Ježíš podvoluje Pilátovi a odmítá násilný boj proti němu. Ale že se zde také sváří říše Boží a říše ďáblova. A zde je na místě v křesťanském životě boj, ovšem boj duchovní. “Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.” (Ef 6, 12).
Ježíš se ke svému království přiznává, ovšem s výhradou. Pro židy není mesiášem, jak si ho představovali. A pro Piláta není politickým rivalem, jak si představoval. Jeho moc se zde projevuje vnější bezmocí, jeho síla slabostí, jeho vláda službou. A tak tomu také má být u jeho učedníků.

Ale především: Zatímco za pozemské krále bojují jejich služebníci, biřici a vojáci a hájí jejich moc, u tohoto Krále je to naopak: On bojuje za své služebníky, dává za ně svůj život.

Ježíš stojí před soudem a také my se blížíme soudu Božímu. Navenek před ním Ježíš stojí jako obviněný. On sám ale svou roli vnímá jako roli svědka: “Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.” V 1. Listu Timoteovi čteme o Kristu, “který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem” (6,13). Toto dobré svědectví stojí Ježíše život. A tím je vynesen soud nikoli nad Ježíšem, ale nad světem. Ježíš tím, že neodplácel zlé zlým, že na sebe zlo nechal dopadnout a nesl ho na kříži, zlomil jeho moc a přemohl svět, ďábla, hřích i smrt.

A toto Ježíšovo dobré vyznání před Pontiem Pilátem je základem naší naděje na Božím soudu. Tam čekáme Krista jako Soudce. Ale věříme, že on tam bude zároveň jako svědek pravdy. Holé pravdy o nás a o světě, která bude bolestivá, ale zároveň jako svědek Boží lásky, která je silnější než moc zla.

I do tohoto podmračeného času zaznívá Kristovo slovo: “To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) “Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.” (J 3, 17-18)