Kdo jsme?

Homilie na 3. neděli po Zjevení Páně B

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium.
Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."
Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.
Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí."
Ihned opustili sítě a šli za ním.
O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě.
Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

Mk 1:14-20

Dnešní evangelium přináší odpověď na základní otázku naší křesťanské existence: Proč tu vlastně jako církev jsme? Kde jsme se tu jako křesťané vlastně vzali?
Otázkou ovšem je, zda si tuto otázku sami klademe. Naštěstí není vše jen na nás, ale Bůh působí i v běhu dějin a skrze lidi, kteří se k němu nehlásí. A tak nám tuto otázku klade dnešní doba jako výzvu s velkou naléhavostí – třeba v souvislosti s restitucemi a související společenskou debatou. Pro většinu společnosti je církev zcela nesmyslnou, překonanou a neužitečnou institucí. A naše snaha vysvětlovat, jak křesťané přispívají k užitku společnosti – třeba v kultuře, vzdělání nebo charitě – vyznívá trapně. To vše dělají i jíní a často lépe. Nic z toho není posláním církve, spíše jeho vedlejším a jistě nezbytným doprovodem.

A jak my sami vnímáme naši existenci, poslání společenství Ježíšových učedníků? Je to pro nás společenství nás, Kristových učedníků? Nebo spíš duchovní servis, který nám pomáhá v životě a tak ho rádi využíváme? Zřejmě se blíží doba, kdy tato podoba církve – alespoň mimo velká městská centra – zanikne. Stát už nebude platit duchovní ze svého rozpočtu. Znovu si budeme muset uvědomit, že „my jsme církev“, že její poslání se týká každého pokřtěného.    

Pojďte za mnou

A tak tedy: Co je vlastně církev? Kdo jsme my jako křesťané? Jak můžeme rozumět našemu poslání? A odpovědí evangelia je Ježíšovo slovo: Pojďte za mnou! Jít za Ježíšem znamená ho následovat, stát se jeho učedníkem. V tom je Ježíšova zvěst tak nová a radikální. Můžeme si toho všimnout ve srovnání s vystoupením Jana Křtitele, po jehož zatčení Ježíš „přebírá štafetu“.

Jan působí na poušti, ale Ježíš se vydává do krásné úrodné krajiny kolem Galilejského moře mezi lidi. K Janovi lidé chodili, ale Ježíš jde za nimi. Jan zvěstoval soud a pokání, ale Ježíš zvěstuje radostnou zvěst o tom, že naše pokání je jen přípravou na přijetí spásy, která přichází od Boha. A hlavně Jan ohlašuje přicházející, budoucí soud, ale Ježíš ve svém prvním kázání říká: Ten čas už je tady, udeřila hodina, kdy Bůh bude opět králem a jeho vláda bude blízká lidem, kteří se jí otevřou.

Na první pohled říkají oba totéž: Čiňte pokání, obraťte se! Pro Jana to znamenalo odvrátit se od hříchů (výrazem tohoto odhodlání byl jeho křest), vlastně se vrátit k Bohu a jeho zákonu, který Izrael opouštěl. Ale Ježíš dodává ono: a věřte radostné zvěsti. A potom už každému jednotlivě říká: Následujte mne! Obrácení v Janově smyslu je obrácením zpět, obnovou starých porušených řádů. Obrácení v Ježíšových ústech je ovšem obrácením kupředu, k Boží vládě, která přichází v Ježíši. Změnit smýšlení znamená vydat se za Ježíšem, následovat ho.
Čili Ježíšovým učedníkem je ten, kdo s ním spojil svůj život. Nestačí se hlásit k jeho myšlenkám, životnímu programu. Křesťanská existence je vázána a dává smysl jen ve vázanosti na osobu Ježíše z Nazareta. Nejsou to naše aktivity, ba často ani na kvality, které nás odlišují od ostatních lidí. Ale naše víra, naše společenství s Ježíšem Kristem.

Stvořena slovem

A tím se vracíme zpět k nám a k našim aktuálním výzvám. Byly doby, třeba za starého Říma, kdy křesťany považovali za původce vše zla a neštěstí ve společnosti. A pronásledovali je. A jsou jiné doby, kdy si společnost uvědomuje, že hodnoty křesťanství a angažovaní křesťané slouží jejímu blahu. A podporuje je. A tak pokud s námi bude chtít společnost spolupracovat na poli vzdělání, kultury nebo sociální pomoci, máme tomu být otevřeni – máme s řadou lidí společné zájmy. A pokud tuto činnost třeba i finančně podpoří, bude to dobře. A pokud nám bude činit ústrky, máme na to být připraveni, protože to patří k údělu Kristových učedníků. Patrně to bude od obojího něco.

Ale ani jedním se nesmí společenství Kristových učedníků nechat odradit nebo uchlácholit. Co je vlastním smyslem existence církve, co je jejím posláním, to zůstane v očích světa bláznivé, absurdní a neužitečné: zvěstovat radostnou zvěst a následovat Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána tímto světem a z tohoto světa k Otci. Jsme vlastně ve stejné situaci jako první učedníci – chodíme po stejné zemi, se stejnými potřebami a starostmi.

A oni uslyšeli slovo stejného živého Ježíše: Pojďte za mnou! Nejste tu jen proto, abyste spravovali své sítě, starali se o živobytí a pochovávali své mrtvé. Učiním z vás rybáře lidí. To je úkol a zároveň zaslíbení. Ne snažte se být, dělejte… Ale učiním z vás. Když budete skutečně žít ve společenství s Ježíšem – v pokání, víře, modlitbě, naslouchání slovu a společenství s učedníky – něco se kolem vás dá do pohybu. A zjistíte, že to není vaše práce, ale Boží dílo. Že Boží kralování už je tu. Že Bůh je blízko. Něco koná a my smíme být při tom.

A tak ještě jednou: církev se rodí z Kristova povolání – kdysi i dnes. Je „creatura verbi“, stvoření slova, jak říká Luther. Církev žije tam, kde se čistě zvěstuje evangelium a řádně vysluhují svátosti, jak dodává Augsburské vyznání. V Izraeli si žáci vybírali svého Mistra. V křesťanství je tomu jinak: Mistr si vybírá své žáky. Jsme tu proto, že nás oslovil, zavolal k následování, učinil svými učedníky.

A k čemu že jsme takto povoláni: k následování Krista. Co to znamená? Jít za Ježíšem a dívat se, co on dělá a říká. A to už se týká každého z nás. Jsme křesťany, protože jsme každý jinak zaslechli Kristovo zavolání. A vydali jsme se na cestu za ním. Z evangelia víme, co to je za cestu: je to cesta služby a oběti, přijímání chudých a hříšných, pomoci nemocným a všelijak spoutaným.

Každý den může mít v sobě něco z tohoto velkého poslání. To když ho začnu otázkou: Pane, k čemu mne dnes voláš? Kde tě dnes uvidím a potkám? Jak mohu odpovědět na tvé slovo a tvou lásku?

Všemohoucí Bože,
z pouhé milostí nás povoláváš a přijímáš do své služby.
Posilni nás svým Duchem a učiň nás hodnými tvého povolání
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána.