Kde nechal Tesař díru...

Kázání na 1. neděli v předpostí - Devítník

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘
Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení.
Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘
Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.
Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.
A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla.
Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘
Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.
Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘
Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;
ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;
ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.
Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

Mt 5,18-37

"Dutá hlava", "vypatlaný mozek", tak nějak by se dalo převést Ježíšovo "rácha", které ekumenický překlad vykládá jako snižování bratra. A druhé je ještě horší: Je to také slůvko "blázen", ale nikoli ve smyslu hlupák či idiot, ale ve smyslu odpadlíka od víry a popírače Boha. Zatracovat bratra - to je to nejhorší, co můžeme udělat.
Podobně přikázání "nezcizoložíš" Ježíš radikalizuje a říká, že ten, kdo na ženu druhého hledí chtivě, již narušuje Boží řád.

Vím, že občas v rozhovoru s někým řeknu o třetím něco, co mne pak mrzí. A když se dokážu ovládnout, neubráním se často dehonestující myšlence o druhém.
Jak tedy kázání na hoře číst? Jako zpovědní zrcadlo, jak zdůrazňovala reformace? Nebo jako návod pro duchovní stav, zatímco obyčejným lidem stačí desatero, jak se to snažil uchopit středověk? Není to málo? Ježíš přece mluví s hory k zástupům, ke všem.

Vyšší spravedlnost

Jednotlivé antiteze horského kázání předchází slova: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Je ta vyšší spravedlnost vyšší morálkou? Ve smyslu: Zatímco Tóra (a naše zákony) odsuzuje prokázané skutky, Ježíš odsuzuje i slova a skryté myšlenky…

Ježíšovo učení není morálka. Spojení víry a morálky je velmi ošidné, protože morálka má tendenci se od víry a od Boha emancipovat. Nepodléháme tomu i my křesťané? Luther se ptal: Jak najdu milostivého Boha? My se spíš ptáme: Jak najdu milostivého bližního? Co udělat, aby lidé byli lepší? Nějaký čas žije morálka s vírou pospolu, pak zmizí pomalu víra a zůstává ještě morálka, nakonec bez víry zmizí i morálka.

Jestli Ježíš s někým zápasil, byli to právě nositelé lepší morálky – to pro ty spravedlivé ve svých očích se stal rouhačem a ti ho jako nepřijatelného odstranili. Morálka sama od sebe často nakonec vede k odmítnutí Boha.
Morálka se snadno stane zbraní nebo štítem vůči druhému: rozděluje na slušné a ty druhé (každý máme trochu jiná kritéria, ale nedělíme nějak podobně druhé lidi?). Nakonec se stane i štítem vůči tomu, kdo přišel zachránit hříšníky, kdo byl učiněn hříchem pro naši spásu.

Ke kořenům

K dosažení Božího království je třeba dokonalejší spravedlnosti než je spravedlnost učitelů zákona a kazatelů morálky. Spravedlnost je víc než morálka: v Bibli vyvěrá ze vztahu s Hospodinem, který jediný je spravedlivý. Označuje plnost a dokonalost vztahů mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Té spravedlnosti Boží nakonec dosahujeme pouze ospravedlněním, tedy nikoli naším výkonem, ale milostí Boží.

Dnešní první čtení z Deuteronomia klade morální otázku dobra a zla do mnohem základnější souvislosti - života a smrti a také požehnání a zlořečení: Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo, (a miluj) Hospodina, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu. Vždyť on je tvůj život... (Dt 30,19-20). Sebelepší morálka bez kajícího vztahu k Hospodinu a kořene živé víry vždy nakonec vede k farizejství a tedy k uzamčení se ve vězení vlastní domnělé spravedlnosti, k uzavření se životu, ke smrti.
Jde tedy o život a o smrt, úzkou cestu k životu a širokou cestu ke smrti. Nezabiješ! Nezcizoložíš! To nejsou jen zákazy vstupu do slepých ulic, to je pozvání k účasti na životě Boha, který dává život a který je věrný.

Vzít vážně Ježíšova nová přikázání tedy znamená vydat až k jejich kořenům, nebrat je jen jako "stopku" nebo "zákaz vjezdu", ale jako poukaz k životodárné Boží vůli, k níž máme přilnout svým srdcem, i když nás to srdce pak zároveň obviňuje. Bůh dává život a přeje si, aby člověk v druhém ctil jeho obraz. Bůh je společenství a zve nás do společenství, jehož jedinečným odrazem ve stvoření je manželství jako celoživotní svazek muže a ženy, které mají všichni ctít, protože není jen lidským výmyslem, ale skutečným Božím poutem (Co Bůh spojil...). Ve výroku o přísaze jde zase o pravdivost našeho života: říkat něco pod přísahou totiž znamená zpochybnit vše ostatní, co říkáme, a usvědčuje nás tak vlastně ze lži.

Já však...

Bylo vám řečeno, já vám však říkám – to je struktura Ježíšovy řeči v Kázání na hoře. Ježíš zde vystupuje jako nový Mojžíš. Důležité není jen ono zpřísnění zákona, ale právě ono Ježíšovo „já“. Když čteme Bibli, jsme svědky, jak si všímá už Talmud, napříč tisíciletími zhušťování Boží Tóry, Zákona: od 613 předpisů Mojžíšových po Habakukovo „Spravedlivý bude z víry živ“. A rabín Jacob Neusner se ve své knize o Ježíšovi ptá: Tohle učil i Ježíš? A odpovídá: Přibližně ano. Co vynechal? Nic. Co přidal? Sebe sama.

A to je odpověď i na naši úvodní otázku, jak chápat výzvy horského kázání. Ježíšovo přikázání už nemůžeme "vyřídit" jako pouhé zpovědní zrcadlo nebo vyšší morálku pro morálně a duchovně zdatnější. Při pohledu na Krista totiž nemůžeme popřít, že na této zemi, po které i my chodíme, byl někdo, kdo to takto žil a naplnil. Dveře k naplnění Božího zákona se nám sice při pohledu na sebe sama mohou zdát zavřené. Je tu ale Tesař, který v nich nechal díru. Nejsou už neprostupné. Vidíme na druhou stranu a jde o to, jak se tím pohledem necháme fascinovat a prostoupit. Kéž nám Bůh mocí Ducha svatého dá, ať  se stáváme Kristu podobnějšími v životě, který nebere, ale který se dává, v lásce, která nehledá svého, ale toho co je bližních, v pravdě, která znamená vystoupit ze tmy do světla.

Otče,
cesta, ke které nás voláš, není snadná,
a přece jen ona vede k životu.
Uzdrav naše myšlenky a postoje,
ať dokážeme správně užívat svobodu, kterou nám dáváš.
Dej nám důvěru ve tvou laskavou pomoc
a jistotu, že tvé království začíná už zde v našich srdcích.
Prosíme tě o to skrze tvého Syna Ježíše Krista,
našeho Pána a bratra, který s tebou a Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.