Jesle a kříž

Kázání o památce nevinných betlémských dětí

Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: `Z Egypta jsem povolal svého syna.´ Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: `Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.´

Matouš 2:13 – 18

Při půlnoční bohoslužbě jsem se účastníků ptal, kdo všechno se setkává u Ježíšových jeslí. Kdosi odpověděl, že také Herodes. Odpověď to sice není správná, ale pravda je, že i Herodes do dění po Ježíšově narození zasáhl. A to tak, že do Betléma posílá vojáky povraždit všechny novorozence, aby mesiáš neohrozil jeho vládu. Podniká jednu z mnoha „preventivních bezpečnostních operací“, které mocní tohoto světa konají v podobných případech dodnes. Tuto událost sice nemáme doloženou z mimobiblických pramenů, ale z toho, co o Herodově vládnutí historicky víme, to zcela zapadá do jeho politického stylu. Podle demografických údajů se mohlo v okolí Betléma jednat zhruba o dvacet dětí. Na jednu stranu děsivá hromadná vražda, na druhou z hlediska světových dějin událost nevýznamná.
O Vánocích si připomínáme také památku nevinných betlémských dětí, zavražděných mečem Herodových vojáků. I ony patří k té družině, která s pastýři a mudrci doprovází Krista v jeho příchodu na svět. I toto jsou Vánoce: slabé a bezbranné dítě vstupuje do tvrdého a krutého světa, ovládaného zájmy mocných.
Existují vyobrazení jesliček, v jejichž pozadí už je vztyčen kříž. Narození v chudobě betlémské stáje můžeme vidět jako „nulté“ zastavení Ježíšovy křížové cesty. Podobně jako Ježíšovo obřezání, které si budeme připomínat na Nový rok, je jeho prvním prolitím krve. Jesle a kříž, Betlém a Golgota patří k sobě.

Jeden za všechny...

Matoušův text má dvě části. Ta první mluví o Josefově snu a Božím pokynu k útěku do Egypta. Tam se má Ježíšova rodina skrýt do Herodovy smrti, aby se naplnilo slovo Písmo: Z Egypta jsem povolal svého syna.
Je to tedy především příběh o záchraně, o Božím vysvobození. Zmínka o cestě do Egypta a vysvobození z něj je zde výmluvná. Upomíná na egyptské anabáze Abrahama, Josefa a Mojžíše. Abram do Egypta utíká, sestupuje, když v zemi, kterou Hospodin slíbil jeho potomstvu, udeřil hlad. Cesta k naplnění Božích slibů nebývá vždy přímá. K Božímu vedení patří i velké okliky, k jeho taktice i ústup a útěk. Tak je to i v našem životě a nemusíme se za to stydět.
Josefův jmenovec Josef „Egyptský“ říká svým bratřím, kteří se ho chtěli zbavit a prodali ho do Egypta: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.“ (Gn 50, 20) Tohle je naděje, která se netýká jen Josefa a naplňuje se v Ježíšově příběhu, ale kterou můžeme chovat i my. Bůh dokáže i zlé přeznačit v dobré, z minus udělat plus. Zlé, které nám lidé způsobili nebo které jsme my způsobili druhým lidem, se může stát cestou, kterou Bůh vede člověka k sobě a k naplnění svých plánů.
Josef se vlastně díky životním peripetiím stává nakonec zachráncem své rodiny. To ještě výrazněji platí o Mojžíšovi, který zachraňuje celý národ a stává se předobrazem „nového Mojžíše“, který vyvede lid z moci zla, hříchu a smrti k životu a ke svobodě Božích dětí. Také Mojžíš je zachován uprostřed vraždění židovských chlapců v Egyptě. A tady vystupuje do popředí důležitá věc, která spojuje Mojžíše s Ježíšem. Mohli bychom si totiž říci: Jaký smysl má zachránění jednoho, když ostatní přišli o život? Mojžíšův a Ježíšův příběh říká: jeden byl zachráněn, aby zachránil všechny či mnohé. Smysl nemůžeme hledat v jednotlivých událostech dějin, tam často žádný není, ale ukazuje se až v celkovém kontextu dějin spásy, který v danou chvíli nejsme schopni dohlédnout.

Plačte s plačícími!

A tím se teprve dostáváme k druhé části textu, příběhu mučednické smrti betlémských neviňátek. Matouš místo aby popisoval detaily, opisuje událost citátem z proroka Jeremjáše: „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.“
Co můžeme říci jako křesťané tváří v tvář podobným tragickým situacím? I zde zmiňme tři důležité souvislosti textu. Na první pohled nás Matoušovo užití citátu z proroka překvapí. Konkrétně, historicky přece s událostí v Betlémě nemá nic společného. Popisuje něco úplně jiného, v jiné době, na jiném místě. Ale o to právě jde. Biblické texty přináší vědomí, že v tom, co se děje a co prožíváme, nejsme sami. Že to, co vykolejuje náš život, není vlastně nic nového pod sluncem. Že to patří k odvěké zkušenosti světa a jsou tu lidé, kteří naši bolestnou cestu prošli již před námi. A že to, jak my svou cestu projdeme, bude zase důležité pro ty, kdo po ní půjdou po nás.
Za druhé: To, o čem je v citátu řeč, je „pláč a veliký nářek“. Obzvláště duchovní jsou často v pokušení tváří v tvář utrpení a smrti mluvit o Božím řízení, o smyslu toho, co se děje. Ale zlo, utrpení a hřích žádný smysl nemají! To, že i ze zlého Pán Bůh může udělat něco dobrého, jak jsme si říkali před chvílí, to je něco jiného. Bible nám místo zbožných řečí nabízí něco jiného, co vpodstatě nikde jinde nenajdeme: řeč nářku. Žalmy, Pláč, Job a další texty vyjadřují odvěkou lidskou zkušenost zármutku, ale i otázky a výčitky, které nás v utrpení provází. Úkolem křesťanů není dávat jednoduché a často hloupé odpovědi na otázky, na které odpovědi nejsou, ale společně s druhými naříkat, pomoci jim vyslovit jejich smutek, který v sobě vždy skrývá i otázku po Bohu, po smyslu a naději.
A naděje se týká poslední poznámka. Citát z Jeremjáše je vlastně překvapivý. V 31. kapitole zaznívají citovaná slova nářku, ale hned po nich následují slova útěchy: „Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území.“ (Jr 31,16-17). Slova nářku jsou součástí většího celku, jehož vyznění je nadějné. A Matouš se znalostí tohoto kontextu u posluchačů počítá. Nenápadně tak naději připomíná, ale nevnucuje ji.  Dávat často laciné útěchy umíme dobře, ale skutečnou naději umí dát jen ten, jehož příběh neskončil narozením, ale prošel utrpením a smrtí ke vzkříšení. Pouze Bůh dokáže setřít každou slzu z tváří…

Bože, tys poslal na svět svého Syna, a svaté děti betlémské, i když ještě neuměly mluvit, přece svědčily o jeho příchodu svou mučednickou smrtí; dej, ať i my, kteří svou víru ústy vyznáváme, podle ní také žijeme. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.