Jednota v různosti
Homilie na Neděli Seslání Ducha svatého
1K 12, 3b-13
3b Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém.
4 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch;
5 rozdílné služby, ale tentýž Pán;
6 a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.
7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.
8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha,
9 někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu,
10 někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.
11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.
12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Rozhlédněte se prosím kolem sebe a prohlédněte si tváře těch, kdo jsou tu s vámi. Jsme různí. Různě vypadáme, různé věci umíme, různě věci prožíváme. Jsme mladí i staří, muži i ženy, děti i dospělí. To je něco samozřejmého, co dobře známe.
A přece k sobě patříme. A to už vůbec samozřejmé není. A to je tajemství církve, jejíž zrození z Ducha svatého dnes – o Letnicích – slavíme.
Co vlastně o Letnicích víme? A co by nám o něm řekli lidé, kdybychom udělali anketu na ulici? Asi ne mnoho. Je to jednak tím, že s Letnicemi se nepojí žádné lidové zvyky jako o Vánocích či Velikonocích. Když se řekne „Duch svatý“, mnoho si toho nepředstavíme. Také nemáme žádný den volna. Ale ten důvod je možné ještě hlubší: Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Jak se nám to poslouchá, když apoštol řekne: Vy všichni ve své různosti jste jedno, tvoříte jedno tělo. Patříte Kristu a proto patříte k sobě.
Přiznejme si, tato zvěst nemusí být příjemná. Jde proti tomu, jak své vztahy utváříme my. Scházíme se se svými přáteli. Bavíme se s těmi, s nimiž si rozumíme. Pomáháme těm, kdo jsou nám milí a kdo nám to zase oplatí. Ale dnes slavíme narozeniny církve, Božího lidu, který není naším nápadem, ale Božím dílem. To on nás sem svolal, to on z nás učinil jedno. Co se vlastně o Letnicích stalo?
Hřmění a oheň
Bylo by namístě se zeptat: O jakých Letnicích? Tento svátek totiž není křesťanským vynálezem, ale má původ ve Starém zákoně. Je to židovský svátek – svátek Týdnů. Izraelci při něm padesát dní po Velikonocích slavili díkůvzdání za úrodu, ale později získal ještě jeden význam: svátek radosti z daru Zákona a Hospodinovy smlouvy s jeho lidem. Když čteme zprávu z 19. kapitoly knihy Exodus, všimneme si podobností s Lukášovým líčením seslání Ducha svatého: Hřmění a hukot. Oheň, v němž Hospodin sestoupil na horu Sinaj, než vydal Mojžíšovi Desatero, a plamínky Ducha, které spočinuly nad každým z učedníků.
Je to podobná situace. Izraelci byli vysvobozeni z egyptského otroctví, přešli suchou nohou přes Rudé moře a nyní putují pouští – a ztrácejí síly a pochybují. Učedníci zase prožili Velikonoce: hořkou smrt svého Mistra, dokonce se s ním už setkali jako se Vzkříšeným. A přece stále zůstávají uzamčeni za zavřenými dveřmi, plni strachu, pohrouženi do sebe.
Starozákonní i novozákonní Letnice spolu souvisí. Co se odehrálo pod horou Sinaj a v místnosti v Jeruzalémě a co se děje s námi, má stejný význam. Z shluku jednotlivců se stáváme církví, lidem Božím. Ze samoty jsme pozváni do společenství. Dveře se otevírají a do sebe pohroužená ghetta vyznavačů vychází ven a stávají se svědky. Otvírá se nová nadějná budoucnost.
1+1 = 3
Aby organismus církve byl funkční a mohl plnit své poslání, musí fungovat vztah mezi celkem a částmi. Tělo je jedno, ale má mnoho údů – to znamená, že Duch Boží nás neobléká do nějakých křesťanských uniforem, ale každý je a má být jiný. Jako když slunce zasvítí do skleněného hranolu, který světlo rozloží do různých barev. A na druhé straně všecky údy těla jsou jedno tělo – není to shluk jednotlivců, ale celek, o kterém platí, že 1+1=3. Dílo Ducha svatého je v tom, že dostáváme i konáme něco víc, než pouhý součet našich schopností a obdarování.
Duch uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce – nad každým o Letnicích spočinul jeden plamínek, každý z nás při křtu dostal charisma Ducha svatého. Proč? Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu, říká apoštol. Nejsou to dary k našemu využití, ale pro druhé. Někdy je proto ani necítíme jako dary, ale spíš jako břemena. Ale to, z čeho se vydáme, dostaneme zase zpátky v obdarování našeho bratra nebo sestry.
To je církev – tělo Kristovo v tomto světě. Místo nebo spíš společenství, sféra Boží vlády, kde se otvírají horizonty: z beznaděje nad umírajícími sbory k „živým farám“. Ale pozor: ta živost není v naší činorodosti a aktivitě. Její zdroj je v oživující moci Ducha svatého. Ta ale působí tam, kde si to, co jsme dostali, nenecháváme pro sebe, ale dělíme se o to mezi sebou navzájem a se všemi lidmi. Tam suché kosti zase obrůstají masem. Tam "mladí mají vize a staří dokážou zase snít".
Pane Ježíši Kriste, ty jsi na zemi založil svou církev
a dáváš v ní kázat slovo smíření.
Pošli nám svatého Ducha,
abychom poznali tvou zachraňující pravdu
a dosvědčovali tvou lásku slovem i skutkem.
Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš
odvěků navěky.
