Janův křest vodou a Mesiášův křest ohněm

Homilie na 3. neděli adventní C

Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak." Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: "Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným." A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.

Lukáš 3:7 - 18

Konečně slyšíme z kazatelny něco praktického a uchopitelného. Odpověď na otázku, co máme dělat.
"Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak."
"Nevymáhejte víc, než máte nařízeno."
"Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem."
Janova teologie je velmi praktická. Jsou to požadavky možného. Vpodstatě etický kodex, jaký se snažíme uplatňovat např. v zaměstnání.
Pro někoho i tak moc. Někdo by naopak od proroka čekal víc. Ale vcelku asi morální konsensus, který nikoho nepohorší.

Je toto radostná adventní zvěst, která má znít z kazatelny? Když máte v šatníku víc než jednu zimní bundu, dáte ty ostatní lidem na ulici? Janovo kázání je slovem Zákona. Různé křesťanské tradice mezi sebou diskutují, zda má být Zákon pravidlem pro jednání věřícího, ale rozhodně nám připomíná, že jsme hříšníci: Nemilujeme Boha celým srdcem a bližního jako sebe sama. Jan plní své poslání, které vyjádřil anděl Gabriel, když oznamoval jeho narození Zacharjášovi: „aby obrátil vzpurné k moudrosti spravedlivých“. To není vše, ale je to začátek, příprava cesty.

Janovo slovo je především slovem soudu. Hovoří o Božím hněvu a o ohni, který spálí vše zlé. Soud neznamená odsouzení – může přece dopadnout i osvobozujícím rozsudkem. Jsou věci ryzí, které v ohni obstojí. Je to situace tříbení, kdy se ukazuje, jak věci doopravdy jsou. „Sekera je u kořene stromu“ – a to předpokládá odhalení kořenů. Boží slovo je radikální (radix je kořen), nespokojí se s vnějšími úpravami. „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žd 4,12)

A třetí věc, která je v Janově zvěsti důležitá a stále aktuální: Je odpovědí na otázku, co máme dělat. Obrácení, vnitřní změna smýšlení, je něco, co se má projevit navenek, v našich činech. Jan opakovaně hovoří o tom, že je třeba nést ovoce pokání, že je třeba projevit, že jsme se změnili. Nestačí spoléhat na to, že jsme děti Abrahamovi nebo křesťané.
Opravdová změna smýšlení se vždy projeví také v rovině etické. Ale zároveň se v ní nikdy nemůže vyčerpat a uskutečnit. Zůstáváme hříšníky, odkázanými na Boží milost. A tady právě docházíme k napětí mezi starou a novou smlouvou, symbolizovanou Janem a Ježíšem.

I Ježíš bude kázat: Obraťte se, protože se přiblížilo Boží království. Ale dodá: a věřte radostné zvěsti. Když byli lidé zasaženi Petrovým kázáním po Letnicích a ptali se: Co jen máme dělat, bratři? Odpověděl jim Petr: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Lukáš, který je autorem evangelia i Skutků zřejmě záměrně klade do napětí tyto dvě odpovědi. Na jedné straně etický požadavek, na druhé požadavek smrt starého člověka a oblečení Krista ve křtu. Na jedné straně spalující oheň soudu, na druhé oheň Ducha svatého, proměňujícího člověka zevnitř. Na jedné úzká skupina vyvoleného lidu, na druhé všichni široko daleko. Zde požadavek, tam zaslíbení.

Ano, i Janova zvěst Zákona a soudu patří do křesťanského zvěstování. Ale je to jen příprava cesty silnějšímu. Urovnávání našich křivých stezek. Nakonec platí Kristovo slovo: „Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží.“ (L 16,16) I Jan svým napomínáním zvěstuje radostnou zvěst o příchodu mesiáše – ale tomu sám nemůže být ani otrokem, který rozvazuje jeho opánky. Jan křtí vodou a hovoří o ohni soudného dne, Ježíš bude křtít o Letnicích ohněm Ducha svatého.

I obraz lopaty v mesiášově ruce naznačuje něco jiného než sekera u kořene stromu. Mesiáš nepřichází, aby mlátil obilí, aby „pročistil svůj mlat“. Zrno od plev se neoddělovalo násilím, ale tím, že se vyhazovalo lopatou, do vzduchu, kde k oddělení docházelo větrem samo od sebe. K tříbení a odmítnutí radostného poselství o Božím království sice dochází, ale Ježíš nepřichází svět soudit, ale zachránit. Jeho posláním je shromáždit obilí do sýpky, vyvolené ze všech konců světa do svého království.

Kéž nás tedy i tvrdé slovo soudu vede skrze pokání k radosti, o níž svědčí dnešní neděle. Kéž jsme jako lidé tehdy „plni očekávání“ velkých Božích věcí, které Bůh chce s námi a ve světě konat.