Jak se předává víra?

Homilie na 2. neděli po Zjevení Páně A

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael." Jan vydal svědectví: "Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží." Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží." Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu: "Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?" Odpověděl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těchto dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: "Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)." Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)."

Jan 1:29 - 42

Kdo si pomatujete na svůj křest? Někdo ano, někdo ne, někdo ho má před sebou. Jan jako jediný evangelista nemluví o Ježíšovu křtu. Přesto je v jeho líčení přítomný – jako něco minulého, co je ale stále skutečné. Co proměnilo Janův pohled na Ježíše – od té chvíle vyznává, že je Syn Boží; Beránek, který snímá hřích světa.

Slyšeli jsme o tom, že Jana opuštějí jeho učedníci a jdou za Ježíšem. Není to pro něj jednoduchá chvíle. Prožívá to, co každý dobrý pedagog. Jak řekla jedna profesorka, cílem výchovy je, aby žádná výchova nebyla potřeba. Známe to jako učitelé, rodiče, faráři, přátelé – v jednu chvíli nás ten druhý musí opustit, aby mohl jít dál. Obdiv musí být nahrazen kritickým pohledem, odcizením. Teprve když v takové chvíli dokážeme druhého nechat jít, ukazuje se, zda jsme dobrými učiteli, rodiči…

V svědectví víry to platí dvojnásob. Doprovázet na cestě víry znamená vést k nezprostředkovanému vztahu s Kristem, ke zralé osobní víře. A když se to stane, musí člověk ustoupit do pozadí.
Jan to vyjadřuje svatebním obrazem: cítí se jako přítel ženicha, který ví, že mu nevěsta nepatří, ale raduje se z jeho radosti. On musí růst, já však se menšit, říká.

Dnešní text má dvě části. První je ono "pedagogické" vyznání Jana Křtitele a jeho opuštění učedníky, jdoucími za Ježíšem. A v druhé části evangelista Jan hledá odpověď na otázky, které možná i nás pálí: Je-li náš křest minulostí – jak ho žít dnes? Co to vlastně znamená věřit v Krista? Je možné tuto víru předat? Zkusme si udělat malý výlet vyprávěním se slovesy, které ho nesou…

Dva Janovy učedníci, z nichž jeden byl Ondřej, slyšeli Křtitelovo vyznání „Hle beránek Boží.“ A pohlo je to k tomu, že šli za Ježíšem. Jít za Ježíšem je terminus technicus pro následování, stát se Ježíšovým učedníkem. Osobní vztah ke Kristu se rodí tam, kde slyšíme svědectví o něm a odpovídáme na něj následováním. Dokud zůstáváme na místě, je víra jen možností, nikoli skutečností. Už od Pascala se datuje ta moudrá rada: Nevíš, zda věříš? Chtěl bys? Přestaň si s tím na chvíli lámat hlavu a zkus dělat to, co bys dělal, kdybys věřil. A pak se teprve ohlédni – a možná zjistíš, že to je ono, že jsi našel, co jsi chtěl.

Ježíš se obrátil a uviděl, že jdou za ním. Pán čekal, zda se za ním vydají. Jakmile my uděláme první nesmělý krůček víry, on nás vidí a obrací se k nám. Bere vážně a váží si každého našeho třeba nedokonalého projevu – vděčnosti, úcty, víry.

A zeptal se jich: Co chcete? A oni mu odpověděli: Rabi, kde bydlíš? Ta Ježíšova otázka jakoby trochu odrazovala. Ale je důležitá a musí si ji dříve či později položit každý, kdo k Ježíšovi přichází nebo od něj něco dostává. Jaká je naše motivace k víře, co vlastně od Pána Boha čekáme? Že se budeme cítit jako lepší lidé, že se nám nic zlého nestane, že budeme mít v nebi protekci? Ti dva tehdy odpověděli úplně spontánně – možná z bezradnosti, ale vyslovili to podstatné. Kde tě, Pane, najdeme? Kde se s tebou setkáme? Kdo vlastně jsi? V tu chvíli nehledali nic jiného než jeho samotného.
A on je pozval: Pojďte a uvidíte! Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Poprvé se tady objevuje to pro Jana tak podstatné sloveso: zůstávat. „Zůstaňte ve mně a já ve vás,“ řekne později Ježíš učedníkům. Co to znamená? V dnešním vyprávění je to zřejmé. Dokážeme si představit ten dlouhý večer v přátelském rozhovoru kolem stolu, kdy ti dva dychtivě Ježíšovi naslouchají a společně jí. Nemáme stejnou možnost jako oni? Neděje se to samé při každé bohoslužbě? Nejsme o nic ochuzeni.
Ani Ježíš ani ti dva nedostávají jasnou odpověď. Ale o to ani nejde. Věřit neznamená umět odříkat vyznání víry. Znamená to udělat osobní zkušenost víry. Vstoupit do Ježíšovy společnosti, zkusit to s ním, jít za ním, poznávat ho, zůstávat s ním.

Možná už druhý den Ondřej vyhledal svého bratra, řekl mu: „Nalezl jsem Mesiáše“ a přivedl ho k Ježíšovi. Ondřej vyznává: našel jsem – Mesiáše, plnost toho, po čem jsem toužil, naplnění zaslíbení, radost. A předávání víry pak není věc nějakých strategií nebo stadionových evangelizací, ale obyčejného sdílení zkušenosti v přirozených blízkých vztazích – rodiny, přátel. Na Ondřejovi to bylo vidět a spolu s jejich vztahem ho to k Ježíšovi přivedlo.

A Ježíš na něj pohleděl… A příběh víry začíná zase od začátku. Jako dnes, stále - i mezi námi.

Pane Ježíši Kriste
děkujeme ti, že jsi se nám zjevil jako Beránek Boží.
Pomoz nám následovat tě a přivádět k tobě i druhé.