Hory Ježíšova příběhu

Homilie na svátek Nanebevstoupení Páně

Matouš 28, 16  - 20

16 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.
17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.
18 Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého
20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

Evangelista Matouš nepopisuje událost Ježíšova Nanebevstoupení. Poslední snímek jeho evangelia je zpráva o setkání Ježíše s apoštoly na hoře, kde jim dává velké pověření: Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.
Není to náhoda, že se scéna odehrává na hoře. Máte rádi hory? Co vás na nich láká? Rozhled, čistý vzduch, výstup nad všední starosti…
Hora Ježíšova loučení s učedníky není první horou v jeho příběhu. A tak přijměme pozvání na malý výlet po horách. První horou v Ježíšově příběhu je hora pokušení. Na ni ho vyvedl ďábel, aby mu ukázal, co všechno mu dá, bude-li se mu klanět. My toto třetí pokušení obyčejně spojujeme s pýchou a touhou po majetku. Ale ono je v něm něco hlubšího. Posláním Mesiáše přece je kralovat, vládnout nad zemí. Proč Ježíš tehdy odmítl, když nyní říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“

Mesiášova moc

Je tu ve hře víc než jen to, zda mu to říká ďábel nebo Bůh. Protože upřímně řečeno: to, kdo mluví, vůbec není jasné. Jak my poznáme, který hlas je ďábelský a který Boží? Odpovědí je pořadí, které Ježíš zmiňuje: na nebi i na zemi. Nejprve na nebi a pak i na zemi. To je skutečná moc Mesiáše. Nepodlehl pokušení jako jiní „mesiášové“ získat moc na zemi proto, aby pak mohl snáze prosadit moc nebeskou. Každá jen pozemská moc je náchylná k vlastním zbožštění, zhroutí se a zklame – jako babylonská věž. Budoucnost má ta moc, která vychází z nebe, i když se v podmínkách tohoto světa může jevit směšná, slabá, ano – bez-mocná.
A ještě jeden rozdíl je mezi Ježíšem pokoušeným a Ježíšem oslaveným, mezi tehdejším odmítnutím moci a jejím nynějším přijetím a vyhlášením. Mezi těmi dvěma horami totiž leží třetí hora – Golgota, hora Ježíšova ponížení, utrpení a smrti. Ten, který zde přijímá do rukou všechnu moc nad nebem i zemí, není diktátor, ale oběť - ten, kdo vytrpěl bezmoc, opuštěnost, bolest a smrt. Teprve Bůh ho vzkřísil. To je průprava Božího Mesiáše pro jeho vládu.
Vládce nebe a země zná naše ponížení a utrpení. Zvítězil jakožto poražený. Moc do rukou nedostává pozemský člověk Ježíš, ale Vzkříšený Pán. Jeho království není z toho světa a jeho moc je mocí soudu nad tímto světem a hlavně mocí záchrany ze sevření hříchem a smrtí.

Síla k poslání

A ještě jednu horu odtud zahlédneme – horu Proměnění. Na ní dal Pán kdysi Petrovi, Jakubovi a Janovi okusit závdavek nebe, směli zahlédnout záblesk jeho slávy. To proto, aby měli sílu pak s hory opět sejít doprostřed nouze světa k misii a diakonii.
Ani zde není událost na hoře ještě cílem. Pán svěřuje apoštolům (poslům) jejich poslání: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Boží království bude po Ježíšově odchodu pokračovat ve službě učedníků, ve zvěstování a svátostech. To jsou prostředky působení Vzkříšeného, nástroje jeho vlády dnes a stále. To je pro nás ujištění a zároveň výzva. Často se diskutuje v církvi o tom, zda máme zdůraznit misii nebo diakonii. Zda něco dělat nebo spíš odpovídat na výzvy. Jsou to ale falešné protiklady: Misie znamená poslání a do ní patří vše – zvěstování i praktická služba. Nejde to oddělit jako to nešlo oddělit v Ježíšově pozemském působení. A misie je pro nás sice stálou výzvou, ale není to v první řadě úkol. Misii nemáme dělat, Boží misií, Božími vyslanci, jako Ježíšovi učedníci prostě jsme. Ať se to líbí či nelíbí nám nebo komukoli jinému. Jde spíš o to si uvědomit, co to znamená a vyvodit z toho důsledky.

Konec evangelia je tedy otevřený. Vlastně to vůbec není konec. Vždyť poslední slova, které s apoštoly od našeho Pána slyšíme, jsou: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ A to je ta poslední hora – aspoň v přeneseném slova smyslu – která nás přivádí k paradoxní podstatě Ježíšova nanebevstoupení. Od odešel „nahoru“, vzhůru, aby nám byl blíž. Už není omezen časem a prostorem, ale je s námi všemi vždy a na každém místě. Jeden z nás už vstoupil do nebe a sedí po pravici Boží – otevřel tam tak cestu i nám. A zároveň je s námi, jak jsme pozváni to za okamžik prožít u jeho stolu. To je radostná zvěst dnešního svátku.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi u Boha, svého Otce, a naše oči tě nemohou vidět.
Pomoz nám důvěřovat, že jsi nám přesto blízko,
abychom mohli žít beze strachu. Tobě buď sláva navěky.