Homilie na Nový rok, svátek Jména Ježíš 1.1. 2011
Stojíme na počátku nového roku a možná si dáváme různá předsevzetí. V tuto chvíli se ale smíme shromáždit ke Slovu, které se stalo tělem; zaslíbení, které se naplnilo Ježíšovým narozením.
Dnešní den v sobě spojuje svátek Nového roku a Obřezání Páně či Jména Ježíš. Připomínáme si, že osmého dne byl Ježíš jako každý židovský chlapec obřezán a dostal své jméno - jméno Ježíš, které znamená Bůh zachraňuje. V jeho jménu smíme vstoupit do tohoto nového roku.
L 2,15-21
[15] Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil."
[16] Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.
[17] Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.
[18] Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.
[19] Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.
[20] Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
[21] Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.
Možná také pociťujete v těchto dnech nostalgii z končících Vánoc a určité chvění, co přinese nový rok, návrat do práce, do reality. Přesně do téhle situace mluví dnešní text – závěr Lukášova líčení Ježíšova narození. Pastýři došli do Betléma, uviděli děťátko a vyřídili Marii a Josefovi, co jim uložili andělé. Tím betlémská scéna končí. Co dál? Lukáš popisuje trojí odpověď jejích aktérů.
Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli.
Úžas je reakce na něco nového, co si nemohu zařadit do škatulek, které jsem si v životě na všechno pečlivě vybudoval. Když se řekne „náboženství“, většině lidí naskočí pojem „morálka“. Ale základní náboženskou zkušeností, z níž se rodí i víra, je úžas, údiv, fascinace - spolu s posvátným děsem, bázní.
Zde je úžas odezvou na zvěstování pastýřů. Není to jen beztvarý údiv nad tajemstvím toho, co nás přesahuje. Vyplývá ze zvěsti pastýřů, kteří poslechli anděly a vyřídili, co měli: Že se nám v Betlémě narodil spasitel, přemožitel strachu a radost pro všechny lidi.
Bez slova pastýřů by tajemství toho dítěte zůstalo zahalené a skryté – i pro jeho nejbližší. Naše zvěstování roste z úžasu víry a k údivu, který dokáže otřást celým člověkem, zase vede.
Ale Marie to v mysli všechno zachovávala a rozvažovala o tom.
Mariina meditace Ježíšova tajemství je ještě krokem dál. Zůstává, i když úžas pomine a přijdou všední dny. Ptá se: Co to znamená? Jak se to týká mne?
Marie nerozumí tomu, co se kolem ni a skrze ni děje. Jak by mohla? Ale uchovává Boží slovo v srdci a pokorně čeká, až se jí otevře nějaký smysl toho všeho. Evangelia svědčí o tom, že toto hledání a tázání, provázené ale pokorným rozjímáním Božího slova, ji provázelo po celou dobu života jejího syna. A naplnilo se až po velikonocích, kdy ji nacházíme na modlitbách v kruhu učedníků.
Tento mariánský způsob víry nám v evangelické církvi hodně chybí a můžeme se od matky Páně učit. Víra se sice týká také našeho rozumu, ale jak řáká Pascal: "Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví." Jeden člověk mi před několika dny řekl, že je srdcem katolík a rozumem evangelík. Víra má být schopna vlastního promýšlení a zpochybňování navyklých jistot, ale především znamená otevřenost srdce – po vzoru matky Páně, která svůj život nenaplnila velkými činy, psaním ani přesvědčováním, ale rozjímáním Božího slova.
Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Divadlo pro oči končí, betlémská scéna zavírá oponu, pastýři se vrací ke svému dobytku. Ale něco zůstává a trvá. Pastýři odcházejí s chválou v srdci a možná i na rtech.
Vlastně celý závěr Lukášova líčení je jakýmsi obrazem, zrcadlením jeho první části. Úleku a andělskému zvěstování odpovídá zvěstování pastýřů a úžas posluchačů. Chvála nebeských sborů se zračí ve chvále pastýřů.
A to je pointa celého vyprávění. Nemáme zůstat v Betlémě. Máme to tajemství dál oslavovat, rozjímat a zvěstovat.
Platí tu ono „jako v nebi tak i na zemi“. Bůh už nemá být oslavován jen jazyky andělskými, ale i lidskými. Boží chvála nemá znít jen v nebi, ale i na zemi.
Vracíme se do všedních dnů a přece je „nový rok“ – nový čas, který se otevřel a naplnil Ježíšovým narozením. A Boží království je s námi všude tam, kde dokážeme jako lidé tehdy v Betlémě žasnout nad tím, „co nám bylo řečeno o tom dítěti“, s Marií rozjímat jeho tajemství a s pastýři zvěstovat, kým pro nás je, a chválit a oslavovat Boha za jeho činy.
K. Šimr