Ekumena naděje

Homilie při ekumenické bohoslužbě v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů 22.1.2012 v římskokatolickém kostele v Dýšině

„Všichni budeme proměněni skrze vítězství našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 K 15,51-58)

Sestry a bratři, loni jsme zde mluvili o „ekumenismu přátelství“, o významu lásky a vzájemného soužití na cestě k jednotě církví. Předloni o našem poslání jako křesťanů, které bude věrohodné tehdy, pokud se dokážeme sjednotit ve víře. A tak nám zbývá vedle víry a lásky ještě třetí „božská“ ctnost – naděje. A právě k naději jako důležitému úhlu pohledu na cestě ekumenismu nás zvou dnešní biblické texty, která pro letošní Týden modliteb za jednotu křesťan vybrali polští křesťané.

Jeden můj známý, učitel teologie, si na svém profilu na sociální síti Facebook napsal do kolonky vyznání: předporozuměním evangelík. Vystihl tím něco důležitého. Naše vyznání a teologie jsou předporozuměním. Jsou důležité jako výraz naší poslušnosti vůči pravdě, našeho porozumění Písmu svatému. A zároveň jsou před-porozuměním. Něčím, co je jen částečné a bude překonáno. Jak říká apoštol Pavel: „Nyní vidíme jen v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Ano, pod tímto zorným úhlem naděje se můžeme dívat také na naše církve a jejich obtížné hledání cesty k sobě. Ale naděje nás neodkazuje jen kamsi za obzor tohoto světa. Ale má zcela konkrétní vyjádření už v tomto čase. Kdosi řekl, že hranice mezi církvemi nesahají do nebe. Tím je řečeno dvojí: Hranice mezi církvemi existují – v učení, bohoslužbě, správě. Ale tyto hranice nesahají do nebe. Nebudou v Božím království, do něhož jsme všichni pozváni. Ale už teď nejsou mezi těmi z nás z našich různých církví, kdo dobojovali dobrý boj víry a vidí Boha tváří v tvář. Říkáme jim svatí nebo svědkové víry. To nejsou jen ti oficiálně uznaní světci, ale všichni ti, kdo žili z víry a dosvědčili ji svým životem a někteří i smrtí.

Co to znamená pro nás, putující Boží lid, že naši zemřelí bratři a sestry už nejsou pravoslavní, římští katolíci nebo protestanti? To nemá být jen výhled do budoucnosti. To má být něco, co má přetvářet naši současnost. Novozákoník Petr Pokorný říkává, že člověk se nejvíc dokáže nasadit pro to, co má budoucnost i bez něj. Že to není na něm, že to není vlastně jeho dílo, mu dává sílu, odvahu a inspiraci k tomu, aby přetvářel sám sebe a tento svět.

Věříme, že jednota křesťanů má budoucnost v Božím království – i bez našeho přičinění. To ale neznamená, že to můžeme pustit z hlavy. Naopak: nedovolí nám to usnout na vavřínech. Věříme, že i my budeme jednou proměněni mocí našeho Pána Ježíše Krista. A tatáž moc mezi námi působí už teď a tady. Těšíme-li se, že jednou budeme společně účastni hostiny v Božím království, je logické, abychom už teď hledali cestu ke společnému slavení stolu Páně. Začněme tím, čím tato bohoslužba: pokáním – vyznáním, že rozdělení křesťanů je naší vinou. A pokračujme společným nasloucháním Písmu s církví všech dob. A také se společně modleme s nadějí, rány rozdělení na těle Kristově jsou podílem na jeho utrpení a že moc vzkříšeného Krista dokáže překonat vše, co nás zatím dělí.