Dvojí svědectví
Homilie na Seslání Ducha svatého 2012
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina." "Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.
Jan 15, 26-27; 16:4 – 15
Všichni jsme asi někdy setkali s tím, že nás chtěl někdo o něčem přesvědčit. Dnes jsou na to i specialisté – v reklamě, volebních kampaních. Člověk musí v pravý čas pěkně zatlačit na pilu, využít každou příležitost k propagaci svých myšlenek. A když to nestačí a daný člověk nebo strana má v rukou patřičnou moc, pak použít i výhrůžky nebo násilí.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově přístupu, který s tím ostře kontrastuje. Na vrcholu své kariéry, ve zlomové chvíli řekne svým učedníkům: Odcházím. A dodá: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. A úkolem tohoto Přímluvce, Ducha pravdy, bude vydávat o Kristu svědectví. Svědectví je důležitý novozákonní pojem. Jsou v životě věci – třeba přírodní zákonitosti – které je možné dokázat. A jsou jiné věci – například lidské dějiny – ke kterým nemáme přímý přístup a můžeme k nim najít vztah pouze prostřednictvím svědectví věrohodných lidí.
Také Kristus a radostná zvěst o něm patří mezi tyto skutečnosti, ke kterým nacházíme cestu prostřednictví svědectví druhých. A přece jde o něco jiného než například ve zmíněných dějinách. Historik může zkoumat prameny, dějiny působení, jaký vliv nějaká osobnost nebo myšlenka měla v běhu času. Můžeme tak mluvit třeba o duchu husitství nebo duchu Masarykově, kteří nadále působí v naší přítomnosti.
Ježíš říká, že o něm bude vydávat svědectví Duch svatý a také ti, kteří s ním byli od začátku, učedníci. Obojí patří k sobě. Svědectví Ducha bez lidského by nemělo žádnou „materii“. Svědectví lidí bez Ducha by bylo jen propagandou jako v případě jakékoli ideologie. Naše víra v Krista se zakládá na svědectví apoštolů, na slovech Písma. Ale to by bylo málo. Vlastně by se nejednalo o nic víc, než když vzpomínáme na nějakou významnou osobnost nebo se učíme o dějinách filosofie či literatury.
Duch Osvětitel
Ježíš odchází. Vzdává se pozemské moci a lidských argumentů. Ale odchází proto, aby poslal Ducha svatého, který nás bude uvádět do veškeré pravdy. V něm s námi Ježíš zůstává a je nám dokonce blíž, než když šlapal prach palestinských cest s hrstkou svých věrných. Je to Boží Duch, který o něm svědčí. Nedělá to vemlouvavými slovy, reklamními triky, ani mocí a silou. Jeho moc je úplně jiná.
Řečtí církevní otcové o Duchu rádi mluvili jako o Osvětiteli. Duch Boží ovšem nesvítí jako žárovka v pokoji, která osvítí to, co je v něm. Stejně jako slepci nepomůže světlo lampy k vidění, tak i pro nás je málo jen vidět, co je kolem nás, svět věcí a jevů. Potřebujeme světlo očí a srdce, abychom doopravdy viděli. Potřebujeme rozjasnit naši vnitřní tmu a nevědomost, abychom doopravdy poznali.
Duch svatý nás učí zevnitř. Dává nám vnitřní poznání. To neznamená, že by přinášel nějaké nové učení nebo „vyšší poznání“. Nikoli – on ukazuje na Krista, kterého známe ze svědectví Písma, připomíná jeho slova a činy. Ale ne jako dávnou historii, ale jako něco, co se týká nás dnes, co je skutečné a přítomné. Působením Ducha svatého nejsme v ničem ochuzeni oproti učedníkům. Však si vzpomeňme, že i když s Ježíšem chodili a byli dokonce svědky jeho zmrtvýchvstání, stále zůstávali ve strachu a uzavřenosti. Teprve událostí Letnic se rodí církev a učedníci dostávají radost, sílu a odvahu ke svědectví o Kristu.
Stálá aktualizace
Víra se rodí z lidského svědectví. Ale to není jen vzpomínkou, referováním o minulých věcech, ale sdělením minulé zkušenosti s Hospodinem. A díky působení Ducha se tato minulá zkušenosti stále aktualizuje, stává se i naší přítomnou zkušeností. Třeba jako neustálá aktualizace antiviru v počítači, pokud jsme on-line. Ano, víra už není zpráva z druhé ruky, ale je to naše setkání s živým Pánem, který odešel, aby byl doopravdy s námi.
Nejen Duch, ale i my máme vydávat svědectví. To je závazek, který na sebe bereme naším křtem. To je úkol, k němuž se dnes hlásí při konfirmaci Kajetán. A mohlo by to vypadat jako nadlidský úkol, jako neunesitelné břemeno, které na něj chceme vložit. Ale není tomu tak. To, co v modlitbě na Kajetána vkládáme je Duch Boží a jeho dary. A když se nebudeme za Krista a jeho slova stydět a když se jeho přítomnost projeví v našem životě, pak přesvědčivost křesťanské zvěsti nebude na naší šikovnosti a námaze, ale můžeme ji přenechat Božímu Duchu. Vždyť Ježíš sám o svědectví svých učedníků říká, že to nejsme my, kdo mluví, ale Duch svatý. Kéž nás tento Duch všechny upevní ve víře, abychom svými slovy i životem vydávali dobré svědectví.
Mocný Bože,
vdechuješ do našich kostí život
a tvůj Duch světu přináší pravdu.
Sešli nám tohoto Ducha,
proměň nás svojí pravdou
a dej nám jazyk pro hlásání tvého evangelia
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána
kterého s tebou a Duchem svatým ctíme a chválíme
jako jediného Boha nyní i navěky.
