Diakonie a večeře Páně
Homilie na Zelený čtvrtek, Den ustanovení svaté večeře Páně
Jan 13, 1 - 17.31b-35
1 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.
2 Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,
3 Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,
4 odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se;
5 pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
6 Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“
7 Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“
8 Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“
9 Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“
10 Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“
11 Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti.
12 Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil?
13 Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
14 Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
15 Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
16 Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.
17 Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.
31 „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm;
32 Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned.
33 Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete.
34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
Víte, co to znamená někomu „umýt hlavu“. Někoho zkritizovat, uzemnit, ponížit. Nejčastěji to děláme, když máme sami „máslo na hlavě“ – a chceme se ho zbavit tím, že ho přehrajeme na někoho jiného.
Petr by si i tu hlavu nechal od svého Mistra rád umýt. Ale on místo toho svým učedníkům myje nohy. Dělá „špinavou“ práci, která příslušela otrokům.
Petr by možná připustil, aby on směl umýt nohy Ježíšovi. To by se přece slušelo. Ale Ježíš obrací všechna měřítka vzhůru nohama nebo spíš „z hlavy na nohy“. A sám se ujímá této otrocké služby. Co to znamená?
Za prvé: Nejsme to my lidé, kteří nejprve klečí před Bohem a slouží mu. Je to Bůh, který v Kristu klečí před námi a prokazuje nám službu. Už stvořením přichází, aby nás obdaroval svobodou. Hledá nás a touží po naší důvěře. Vstupuje do našich temnot a hříchů.
To vystihuje celý Ježíšův život: Jeho křest v Jordáně, služba lidem hříšným, nemocným a odstrčeným, mytí nohou učedníkům, jeho potupení a smrt na kříži.
A to je i obsahem naší bohoslužby. Nejprve Bůh slouží nám – svým slovem a svátostí. A pak teprve my můžeme sloužit Bohu – naším vyznáním, chválou, prosbami.
Chceme-li i my Bohu a druhým lidem sloužit, musíme tuto službu nejprve sami přijmout – nechat Krista sklonit se k našim špinavým nohám a očistit je.
Za druhé: Zelený čtvrtek nám staví před oči Ježíše jako velekněze nové smlouvy. Zítra ho uvidíme jako Beránka, kterého vedou na popravu. Dnes se ale sám aktivně a dobrovolně nasazuje pro naši spásu.
Ukazuje nám, že větší je ten, kdo má větší lásku. Větší je ten, kdo se hlouběji skloní. Otrocká služba není projevem slabosti, ale síly – něčím co obohacuje a dává život. Je službou královskou a kněžskou. V Ježíši Kristu se ukazuje Boží láska, která je silnější než jakákoli jiná moc.
A za třetí: Mytí nohou se v Janově podání odehrává v horním večeřadle, kde Ježíš se svými učedníky slaví poslední večeři. Tu samotnou však Jan nezaznamenává.
V některých církvích se mytí nohou koná jako symbolický obřad. Ale přece jen vnímáme, že když Ježíš říká „i vy máte jeden druhému nohy umývat“, neustanovuje tím další svátost.
Jako svátost slavíme svatou večeři Páně. Mýt druhým nohy – to má být spíš praktický program pro rozmanitou službu druhým (diakonii) ve všedním životě. Slavení stolu Páně a diakonie spolu ale úzce souvisí. Pakliže to myslíme s účastí na společné večeři Páně doopravdy, vyznáváme tím vlastně: i my jsme tělo Kristovo a jsme připraveni jeden za druhé vydat svůj život. A naopak: má-li být naše služba diakonií v kristovském slova smyslu, pak musí vyrůstat z ze služby Krista jako pravého Diakona nám hříšníkům. Tuto jeho službu si pak nemáme nechat pro sebe a jsme ji dlužni také ostatním lidem.
Smysl tak ztrácejí církevní diskuse o tom, zda máme být církví liturgickou nebo diakonickou, soustředit se na slavení bohoslužby nebo se zajímat o potřeby lidí kolem nás. Jako večeře Páně a diakonie tvoří v evangeliích jediný celek (byť s odlišnými důrazy evangelistů), tak tomu má být i v životě Ježíšových učedníků. Jedno bez druhého nejde.
Pane, náš Bože,
ty chceš, aby tvé křesťanstvo
bylo jedno stádce a jeden pastýř.
Dáváš nám účast na těle a krvi tvého Syna Ježíše Krista.
Dej proto také, abychom se navzájem milovali,
jako on miloval nás.
Tobě buď sláva navěky.
