Dávat život

Homilie na 4. neděli velikonoční B

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.
Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce."

Jan 10:11 – 18

Pastva života

Slyšeli jsme jedno ze sedmi janovských velkých Ježíšových „já jsem“: Já jsem dobrý pastýř. Formulím „já jsem“ v Janově evangeliu odpovídá obvykle některý z Ježíšových divů. V tomto případě by to bylo nasycení zástupů. Zkuste si představit tu scénu, kterou Jan popisuje v 6. kapitole slovy: „Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc (J 6,10).“ Ty zástupy si tehdy nemohli nevzpomenout na slova žalmu 23., který jsme před chvílí zpívali: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách…“ Ježíš chtěl záměrně těm, kdo přišli naslouchat jeho slovu, evokovat žalmistův obraz Hospodina jako pastýře svého lidu. A v dnešním evangeliu už o sobě vysloveně mluví jako dobrém pastýři – o tom, v němž se všechna Boží péče o nás projevuje.

Jak se pozná dobrý pastýř? Je to ten, kdo „svůj život dává za ovce“. Možná nám ten pastýřský obraz přijde vzdálený naší zkušenosti. Ale to, co lidé tehdy při zázračném nasycení na louce prožili s Ježíšem, bude i nám vlastní. Lidé se nasytili chlebem – ale ne proto, že přišli pro chleba, protože byl ve slevě či zdarma. Ale protože přišli poslouchat Boží slovo. Chtěli poznat toho, o jehož divech něco slyšeli zatím jen z druhé ruky.

Církevní otcové spatřovali v prorockých obrazech travnatých niv a pastvin na výšinách izraelských hor obraz hostiny Božího slova, životodárného a pestrého „menu“ Písma svatého. Člověk nežije jen chlebem, ale každým Božím slovem. K plnohodnotnému lidskému životu nestačí materiální dostatek, ale také vědět, že jsem milován, že můj život má smysl a naději. A k tomu nestačí pastva ani chléb, to může dát jen společenství s Pastýřem. Bůh je odpovědí na naši nejhlubší touhu a Ježíš je odpovědí na naši touhu po Bohu.

Dávat život

Posláním dobrého pastýře Krista je dávat život. To je velké a vznešené poslání, které je tím největším také v lidském životě. Žádné hodnoty, které svou prací vytváříme, nemohou překonat předávání života. Ať už se to naplňuje v přirozeném smyslu v rodičovství nebo v duchovním, kdy jako napodobitelé dobrého pastýře smíme druhé doprovázet blíže zdroji života a nasycení, k dobrému Pastýři samotnému.

Takové předávání života – a rodiče tento kříž dobře znají – se nikdy neobejde bez oběti. Ale v případě dobrého Pastýře dávat život znamená doslova „položit svůj život“. Je to projev nejvyšší lásky, nasazení a blízkosti – v protikladu k tomu, jak ovce bere ten, kdo pase jen pro mzdu, pro něhož ovce jsou jen zboží a nemá k nim osobní vztah.

Všimněte si, jak jinak Jan klade důraz v chápání Ježíšovy oběť oproti Lukášovi, autoru dnešního úryvku ze Skutků – až to bije do očí: Petr velekněžím říká: Vy jste ho ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. A Ježíš u Jana: „…dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ Není to vlastně protiklad. Obojí platí, záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě, Ježíše ukřižovali a zabili, na jeho smrti tkví lidská vina. Ale pro Ježíše jsou to jen okolnosti jeho naprosto svobodného a svrchovaného činu, v němž dává svůj život pro život světa, pro naši spásu, pro uhašení lidské žízně a hladu po blízkosti toho, který je Pravdou, Láskou, Smyslem a Společenstvím.

A dokonce „má moc svůj život opět přijmout“. Ano, vyznáváme, že Bůh Ježíše vzkřísil, ale stejně tak, že Ježíš vstal z mrtvých. Kristovo vzkříšení je mocným dílem Ducha svatého, ale ne tak jako Ježíš kdysi křísil mrtvé. Kříž a prázdný hrob patří k sobě neodmyslitelně. Zcela vydat svůj život znamená jej opět přijmout. Ježíš říká, že život dává sám od sebe a přitom dodá, že takový příkaz přijal od svého Otce. Pro nás paradox, pro Ježíše jediná skutečná svoboda a naplnění života.

Ztrácet a nalézat

Obrazu dobrého Pastýře můžeme rozumět právě jako obrazu velikonočnímu. Jsou to hluboké myšlenky , můžete si říci, ale co to má společného s námi – s naším životem a vším, s čím v něm často nesnadno a bolestně zápasíme. Dovolte mi tři poznámky, třeba jako podnět k rozjímání nad vlastním životem:

Za prvé: Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, jak je jeho život křehký a čím vším může být ohrožen. A tak se víc šetříme. Jenže ta křehkost se týká samozřejmě nás všech, i mladých. Jenže zatímco o věcech skutečně platí, že čím víc se používají, tím víc se opotřebují a tím brzy se už k ničemu nehodí, s životem je tomu jinak. Plně žít znamená život dávat. Kdo se svým životem pro druhé škudlí, aby ho co nejvíc a nejdéle uchránil, je paradoxně blízko pólu smrti. Tak nám to osvětluje Ježíšův příběh.

Za druhé: Kdybychom se dívali na život jen přímočaře, přirozeně, řekli bychom, že plný život žije člověk někdy na vrcholu sil, kariéry, rodiny – a pak to jde s člověkem pomalu „z kopce“. Jenže Velikonoce nám to opět ukazují v jiném světle: K plnosti života směřujeme spíš s tím, že všechno pomalu ztrácíme až se ve smrti zcela ponoříme do Kristovy smrtí a budeme vzkříšeni k plnosti života. A šťastný není ten, komu se dobře daří, ale kdo dokáže věci svého života sám a dobrovolně pouštět z ruky – jako to dělal Ježíš.

A do třetice: Nemění to celý náš pohled na život, nepřevrací ho vzhůru nohama? Jsme lidé – samozřejmě prožíváme smutek a radost, těžkost a lehkost. Stejně tak to prožíval i Ježíš, který se smál a plakal. Nic lidského mu nebylo cizí – kromě hříchu. Ale není to vlastně tak, že bychom se měli smát tam, kde pláčeme; být klidní tam, kde se rozčilujeme; radovat se z naděje, kde si zoufáme? Vzít Velikonoce vážně…

Pane Ježíši Kriste,
dobrý pastýři ovcí,
ty hledáš ztracené
a vedeš nás do svého stáda.
Nasyť nás a uzdrav
a učiň nás jedno se sebou
který žiješ a kraluješ s Otcem a Duchem svatým
jako jediný Bůh nyní i navěky.