Čtyři důvody k radosti a k následování

Homilie na 2. neděli velikonoční

Evangelium J 20, 19-31

19Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. 21 Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ 22 Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. 23Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“ 24Tomáš zvaný Didymos, jeden z Dvanácti, však nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však řekl: „Pokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou a nevložím svůj prst na místo hřebů a svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ 26Po osmi dnech byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi. Postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ 27Potom řekl Tomášovi: „Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ 28Tomáš mu odpověděl slovy: „Můj Pán a můj Bůh.“ 29Ježíš mu řekl: „Že jsi mne viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ 30Ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, učinil Ježíš před svými učedníky. 31Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Dnešní evangelium nám dává čtyři důvody k radosti a čtyři výzvy k následování.

Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. To je reakce učedníků na setkání se Vzkříšeným Ježíšem. To má platit také o nás. Jak k té radosti přišli?

Jan popisuje radost učedníků jako reakci na čtyři věci, které učinil Ježíš. Přišel. Postavil se uprostřed nich. Řekl: pokoj vám. Ukázal jim ruce a bok.

První důvod k radosti: Přišel. Je neděle velikonoční večer. Učedníci jsou pro “strach židovský” shromážděni za zavřenými a zřejmě zamčenými dveřmi. A Ježíš přesto přijde mezi ně. Důvod strachu učedníků je zřejmý: aby neskončili jako jejich Mistr. Ale je tu předpoklad pro změnu: jsou shromážděni na jednom místě, byť v konspiraci (což k existence církve v dobách pronásledování patří, třebaže ideálem je veřejná bohoslužba). Shromáždění patří k církvi bytostně od prvních dob. Dokonce v Augsburském vyznání je jím církev definována jako shromáždění svatých, v němž se evangeliu čistě učí a svátosti náležitě vysluhují. Shromáždění, ne jen obecné společenství. A Ježíš do něj přichází. Nevíme, zda anděl otevřel zamčené dveře jako ve vězení Petrovi nebo při odvalení kamene z hrobu nebo zda jimi Pán prošel. Důležité je, že vnější (zamčené dveře) ani vnitřní (strach) překážky mu nebrání v jeho příchodu k nám.
Podstatné je sdělení, že přišel. Jak zdůrazňují ve svých poznámkách kraličtí: “Kdyžť jest přišel, tedyť tu z strany lidského přirození prvé nebyl, sic jinak kdyby tu prvé byl přicházeti by jemu nebylo potřebí.” Jde tu o určitý pohyb, příchod. Nikoli o nehybnou skutečnost. Vzkříšený přichází do shromáždění své církve ve zvěstování evangelia a vysluhování svátostí. Každou neděli. Ale patří k tomu vždy také uvědomění, že my přicházíme do shromáždění plni jiných věcí – starostí, strachu, toho, co považujeme za důležité. A pak se stane to, že Pán přijde – a vše se jeví v jiném světle. Že si uvědomíme: nebyl tu a tu najednou zde je, protože nám hoří srdce při výkladu Písma a poznáváme ho při lámání chleba.

Druhý důvod k radosti: Postavil se uprostřed. Stejně jako když “ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed (19,18)”. Vzkříšený zůstává uprostřed shromážděné církve jako Ukřižovaný. To nám připomínají kříže v kostelích a zahradách. Je uprostřed nás jako ten, kdo na sebe dobrovolně vzal náš úděl, naši vinu, aby nám daroval Boží synovství, otevřel nám přístup k Otci. A je uprostřed – tedy ne v koutku nebo vzadu. Setkat se s Kristem můžeme jen tam, kde jsme ochotni ho vnímat jako toho, kdo je uprostřed, kdo je středem našich životů a také středem sboru. Jinak jako by tam nebyl vůbec.

Třetí důvod k radosti: Řekl: Pokoj vám! Šalom, pokoj – to je obvyklý židovský pozdrav. A zároveň je to nejhlubší vyjádření Božího daru lidem. Když anděl zvěstuje Marii narození Božího syna, neříká jí latinské Ave, ale hebrejské šalom. Když andělé zvěstují o Vánocích pastýřům dobrou Boží vůli ke spáse lidí, hlásají ji jako šalom mezi lidmi. A “pokoj vám” je i pozdrav vzkříšeného nám učedníkům a učednicím.  Není to pax romana, římskými legiemi udržovaný mír v říši, ale je to pokoj, který přichází od Boha, pokoj, který nemůže dát svět, pokoj ze smíření s Bohem, který pak dává mír také lidské duši a zrcadlí se v mezilidských vztazích.

A čtvrtý důvod k radosti: Ukázal jim ruce a bok. Vzkříšený má tělo, je z masa a kostí. Není to duch. Na to klade důraz svědectví Lukášovo, kterým se budeme zabývat příští neděli. U Jana ale vystupuje do popředí jiný rozměr: Na rukou jsou jizvy po hřebech. V boku je rána po kopí.

A tím se dostáváme k druhému vyprávění dnešního evangelia: o Tomášovi. Ten nebyl s ostatními minulou neděli, ale slyšel svědectví o tom, že viděli Pána. A dnes je již je shromážděn spolu s ostatními.
O apoštolu Tomášovi jsme se myslím už odnaučili mluvit jako o nevěřícím a dívat se na něj skrz prsty. V mnohém nám může být naopak vzorem, konkrétně ve čtyřech věcech, o nichž Jan mluví.

Za prvé: Především možná nebyl s ostatními prostě proto, že se – na rozdíl od nich - nebál. A zatímco oni se skrývali za zavřenými dveřmi, v ghettu, on měl své místo v “nepřátelském světě”. Odvaha totiž byla jeho rysem. Ve vyprávění o vzkříšení Lazara čteme, že to byl Tomáš, který odpověděl učedníkům na jejich rozpaky, že by měli s Ježíšem jít do Judska: “Pojďme, ať zemřeme spolu s ním!”. Víra, to je pro Tomáše jít za Kristem a umřít s ním. Je to sice jen půlka evangelia, ale ta, kterou nelze Velikonocemi přeskočit. Vždyť i my se máme od našeho křtu považovat za mrtvé hříchu a živé Bohu.

Za druhé: S Tomášovým důrazem souvisí i jeho podmínka k uvěření. Podle kralických: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebův, a vpustím prst svůj v místo hřebův, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím. Tomášovi nejde jen o to, aby se přesvědčil, že Ježíš není mámení, duch, zjevení, které měli otřesení učedníci. Ale že má skutečné rány. To je Kristova legitimace na věky věků. A je to rozpoznávací znamení i pro nás: každé “instantní” evangelium bez kříže a následování, které by nám chtěl někdo zvěstovat, je falešné a nemáme mu věřit.

Za třetí: Tomáš se nebojí žádat znamení pro svou víru. Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili. A skutečně: víra směřuje k věcem neviditelným. Ovšem neviditelný Bůh se projevuje viditelně a hmatatelně v našem životě. Boží slovo se stává tělem, faktem tohoto světa. Víra nesměřuje kamsi mimo tento svět, ale hledá stopy Boží jednání s námi a dává mu prostor. Tomáš žádá o znamení: chce vidět a dotýkat se. Na tom je založeno apoštolské svědectví: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života (1J 1,1). Tomáš nežádá nějaké zázračné a majestátní znamení – to by odporovalo tomu, že Bůh se v Kristu zjevuje ve slabosti a pod zdáním opaku. Ale chce vidět Kristovy rány. Chce se přesvědčit, že Vzkříšený je opravdu ten Ukřižovaný. Že oslavený Pán je ten, který se stal člověkem a v lidském těle chodil po této zemi. Protože jen v tom je naděje také pro nás v naší slabosti a v našem lidství. Žádá Ježíše o znamení a to znamení k víře je mu dáno. Ani my se nebojme vstoupit do rozhovoru s Kristem v modlitbě a žádat ho o to, aby se nám dával poznat, i když to bude nenápadně a ve skrytosti jako znamení pro naši víru.

A čtvrtý podnět k následování Tomáše: Jako Pán vyslyšel Tomášovu žádost, nyní žádá Tomáše: Pojď a přesvědč se, dotkni se. A nebuď nevěřící, ale věřící. To není pokárání, ale pozvání! A to platí i nám v našich pochybnostech a zápasech víry. A Tomáš svou víru velmi odvážně vyznává. A zde platí, že křesťanská bohoslužba bez nějakých politických proklamací, které do ní nepatří, je vždy také aktem s politickým rozměrem. Dominus et deus noster, pán a bůh náš – to byl titul, který si v této době nárokoval císař Domicián. A Tomáš vyznává ve vztahu ke Kristu: Můj Pán a můj Bůh. Vyznáním Kristova božství začíná Prolog Janova evangelia a v jeho závěru toto vyznání zaznívá z úst učedníka. Kéž i v našich bohoslužbách zaznívá zřetelné vyznání, že se neklaníme bohům a pánům tohoto světa, ale Kristu, Pánu a Bohu našemu jedinému. A když i my přicházíme na bohoslužby vždy znovu plni obav, pochybností a starostí, které tvoří střed našeho uvažování, kéž zakoušíme vždy znovu, že se Ježíš postaví doprostřed a odcházíme s radostí a jako věřící, kteří ví, že mají svůj úkol ve světě.