Co nás drží nad vodou

Homilie na 19. neděli v mezidobí A

Matouš 14:22 – 32

Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.

Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Když vstoupil na loď, vítr se utišil.

Pojistka na počasí

Nedávno jsem četl, že pojišťovny chystají nový produkt – pojištění proti nepřízni počasí o dovolené. Když vám bude během pobytu u moře pršet, dostanete zaplaceno. Je to trochu absurdní. Ale něco to vypovídá o naší potřebě mít věci pevně v rukou, zajištěné a spočítané.
I když si to neradi připouštíme, náš život je do značné míry podobný spíše chůzi po vodě. Zdaleka není určován jistotou věcí, na které si můžeme sáhnout. To podstatné je založené na „vyšší moci“, kterou nedokážeme ovlivnit. Stojí to na důvěře v druhé lidi, důvěře ve smysluplnost života, důvěře v naši vlastní hodnotu – a to jsou věci velmi křehké a nezajistitelné. 

Slyšeli jsme líčení o Ježíšově a také Petrově chůzi po vodě. Čím to je, že k naší běžné zkušenosti nepatří dovednost chodit po hladině? Z fyzikálního hlediska je odpovědí zemská přitažlivost a skutečnost, že voda není dost hustá na to, aby člověka unesla.
Ale v evangeliu nejde o fyziku. Moře je pro starověkého člověka moře místem zla, chaotických sil, smrti, ohrožení. Bible ví o tom, jak je lidský život křehký. Jak snadno může být pohlcen vlnami.
Vlastně nám tento zvláštní příběh klade otázku: Co nám dává pevnou půdu pod nohama? Co nás v životě unese? Co nás drží nad vodou? Co nás táhne dolů a co vzhůru?

Přemožitel smrti

Učedníci jsou v bouři uprostřed moře, daleko od břehu. Je čtvrtá noční hlídka – doba, kdy noc trvá už dlouho, ale ještě nesvítá. Je to situace, která nám může připomínat mnohé okamžiky ze života církve i nás osobně. Kdy se nám zdá jako by vše bylo jen na nás a jako by nás Pán nechal „ve štychu“, zapomněl na nás.

V této chvíli Ježíš přichází, ale oni ho nepoznávají. Přichází totiž po vodě a působí jako přízrak. I nám se možná zdá toto evangelijní vyprávění podivné. Když Ježíš uzdravoval, křísil, zbavoval zlých duchů – to dávalo nějaký smysl, pomáhal lidem. Ale co má znamenat ta chůze po hladině jezera? Kdosi jako odpověď na tento údiv poznamenal, že zatímco ostatní Ježíšovy zázraky jsou vždy určeny pro jednotlivce, tento je pro nás všechny, týká se každého.
Ano, Ježíš šlape po tom, co ohrožuje a hubí náš život. Kráčí nad vlnami zmaru a zla. A učedníci ho nepoznávají, protože v něm ještě nedokáží vidět vítěze nad smrtí. To pochopí, až se s ním setkají jako se Vzkříšeným Pánem za rozbřesku velikonočního jitra a až vstoupí za jejich zavřené dveře jako světlo do soumraku povelikonočních večerů.

Ten na první pohled zvláštní div nese nám všem radostnou zprávu: Nejsme poddáni jen pozemské přitažlivosti zmaru a smrti. V Ježíši Kristu do našeho světa vstoupila ještě jiná přitažlivost – Boha, jeho lásky a naší víry, kterou na ni odpovídáme. Nemá cenu si to zastírat - jsme zatím vystaveni oběma gravitacím. Jedna nás táhne ke dnu, druhá vzhůru. Ale ta přitažlivost života a lásky se v Ježíšově příběhu ukázala jako silnější. Projevuje se ve slově spásy, které jsme směli slyšet, v zachraňující ruce, kterou nám Bůh podává.

Vykročit na hladinu

A ten, kdo se setkal s Ježíšem, kdo v něm udělal aspoň malou zkušenost s tou přitažlivostí Boží v něm, ten touží se jí nechat i sám nést. O tom mluví to vložené Matoušovo vyprávění o Petrově chůzi po vodě.
Chůze po vodě – to je obraz celého lidského života. Ale zvláštním způsobem to platí o životě Kristova učedníka. Je to výraz každého duchovního povolání, které je vždy balancováním na hraně – mezi nebem a zemí, lidským a božským, gravitací smrti a gravitací lásky. Je to výraz naší víry. Naší cesty, na niž jsme vstoupili křtem. Tedy také ve vodě, která nás upomíná na vody Rudého moře, v nichž zahynulo to, co pro Izraelce představovalo zlo, ohrožení a smrt. Ve vodě, kterou s nimi procházíme ke svobodě a plnému životu. Ale je to tak jako tehdy: jdeme k životu, vedeni přitažlivostí Boží – a zároveň jsme obklopeni vlnami, hrozícími nás pohltit a zničit.
Věřit znamená kráčet po vodě. Uvědomovat si, že naše existence je křehká a vždy ohrožená a zároveň jistá a bezpečná, protože nezávisí na nás, ale na Kristu. Potřebujeme jen důvěřovat v blízkost a spolehlivost Pána i uprostřed vln. Spolehnout se, že přitažlivost lásky je silnější než přitažlivost smrti a zmaru, že nás Boží ruka udrží i nad propastí.

Evangelium ví, že k této víře patří i pochybnost. Petr vykročí na Ježíšovo pozvání: Pojď. Není to jeho nápad, k vykročení do rozbouřených vod ho opravňuje jen Ježíšovo slovo. Jeho sílu už zažil. Třeba tehdy, když mu Ježíš po promarněné noci na jezeře řekl: Jdi hodit znovu sítě. Na tvé slovo, Pane, půjdu, i když mi to nedává žádný smysl a je to proti mé zkušenosti, odpověděl tehdy Petr. A ono to proti všemu očekávání šlo.
Ale teď kráčí po vlnách a najednou se lekne. Říká si: to snad není možné. Jako provazochodec, který se místo cíle zadívá dolů – a zatočí se mi hlava. Víra není náš výkon, je to dar. Proto si ji nemůžeme na sobě vynutit, můžeme si jen nechat darovat. Není naše – a tak někdy potřebujeme zažít jako bychom ji ztráceli. Abychom se znovu setkali s Dárcem víry.
Ke zkušenosti víry patři odvážně vykročit na Ježíšovo slovo i zapochybovat a trochu si „loknout“ vody. Vždyť právě zkušenost našeho selhání, nedostatečnosti nás učí spoléhat na Boha. V takové chvíli můžeme zažít, jak silná je Hospodinova paže, napřažená k naší záchraně. Petrův apoštolát by nebyl myslitelný bez jeho zapření a pokání, které ho přivedlo k novému a hlubšímu vyznání lásky k jeho Mistru.

Událost modlitby

Zní to dobře, ale kudy do toho, řekneme si možná. Celou událost líčí Matouš jako událost modlitby. Ježíš kráčí po vodě jakoby ze své celonoční modlitby, která mu předcházela. Ježíš si sám sáhl na dno: nejprve  ho odmítli v jeho rodném Nazaretě a pak se dověděl o smrti jemu nejbližšího člověka – Jana Křtitele. A pak při nasycení zástupů zažívá ujištění, že jeho cesta má smysl. Ale on se nenechává určit ani úspěchem a slávou ani nezdarem a pohanou. To nejsou kategorie, které by rozhodovaly o jeho cestě. Kdo je, odkud a kam jde, si uvědomuje v rozhovoru s Otcem. Teprve v samotě, která je pro něj Boží blízkostí, se učí chápat své poslání.

Věřit pro nás znamená vstoupit do této Ježíšovy zkušenosti. On nás do ní zve. I my sílu k naší křesťanské existenci dostáváme v modlitbě. Ona nám dává schopnost balancovat na ostří nože kříže a slávy, kráčet jako po vodě. V modlitbě vidíme to, co naše všednodenní zkušenost skrývá. Zakoušíme gravitaci Boží lásky, která je silnější než přitažlivost světa a smrti.
V ni čerpáme odvahu k životu z víry. A zároveň ujištění, že začneme-li se propadat a tonout, nemůžeme dopadnout níž než do Boží dlaně, která je silnější než všechny spodní proudy.

Bože, ty jsi s námi,
i když tě nevnímáme v mocných znameních.
Osvoboď nás z našich úzkostí a strachu
a pomoz naší malé víře,
abychom poznávali tvou blízkost
a chválili tě skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.