Co dělá Bůh?

Homilie na 28. neděli v mezidobí A

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: "S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

Matouš 22:1 – 14

Katecheta se ptá dětí: Co dělá Bůh? Oni odpoví: "Zapisuje si naše hříchy, odměňuje dobré a trestá zlé." A katecheta by přitom tak rád slyšel třeba odpověď: "Pomáhá svým dětem, aby ho v životě našli, a těší se, až s nimi bude po smrti žít ve společenství radosti."

Podobné napětí vnímáme i v podobenství o hostině. Král zve na svatební hostinu svého syna a pozvaní si raději hledí svého majetku a obchodu. Bůh nás zve a volá - skrze své služebníky svým slovem a také prostřeným stolem. Dobře známe, že Boží pozvánku někdy zdvořile odmítáme nebo pozvánku zašantročíme mezi pro nás důležitější papíry. Ale Matouš nás dokonce zpravuje o tom, že pozvaní služebníky krále ztýrali a zabili. Znělo by to absurdně, kdyby to nebyl realistický popis lidské odpovědi na Boží volání. Bůh neustále ke svému lidu vztahuje své ruce - ve slovech proroků, ve svém Synu. A zcela bez nadsázky a historicky: pozvaní je ztýrali a zabili.

Ano, Bůh nás zve na hostinu. A je třeba slyšet obojí: že nás zve a že nás zve na svatební hostinu.

Vše v našem životě víry stojí na Božím povolání a pozvání. On má první slovo a my odpovídáme. Připomínat si to je pro nás důležité zvláště v dobách, kdy se člověk stává středem a mírou věcí. Že totiž ani v našem duchovním životě nejde na prvním místě o naše potřeby, ale o to, že Bůh žárlivě touží po nás a po setkání s námi. Z tohoto úhlu pohledu bychom měli uvažovat o večeři Páně, ale i tom, co Bohu věnujeme z našeho osobního času, rozuměj: kdy Bohu dovolíme, aby se věnoval nám.

A jsme pozváni na svatební hostinu. Pochopíme reakci Izraelců z prvního čtení, kteří si odlijí zlaté tele místo aby čekali na Boží zákon. Ale evangelium je pozvání na hostinu. Nejde vpodstatě o to něco dělat, ale: přijímat, radovat se, být spolu s Bohem a sdruhými. Z toho pak vychází "ovoce života".
V tom nám ovšem může bránit lecjaký obraz Boha. Je pro nás Bůh někdo vzdálený, kdo si žije svým životem a klade na nás určité požadavky, abychom měli právo žít v jeho světě? Anebo je to někdo blízký, kdo s námi chce sdílet vše - a předpokladem je, že také my s ním budeme sdílet vše?

Matouš přidává k podobenství o hostině ještě podobenství o svatebním šatu. Když jsem nedávno zabloudil do polského Těšína, našel jsem slova `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ u obrázku na kostele, kdy byl vymalován mladík v kraťasech a tričku a kšiltovce a žena v minisukni. A vedle byl vzorový obrázek muže v obleku a ženy v kostýmu a dlouhé sukni. Takto se má chodit do kostela! Takovému užití textu se asi zasmějeme.
Podle kralických tím svatebním rouchem je "víra pravá, a z ní účastnost Krista a života jeho, v nějž se všickni obláčeti mají". Tedy nikoli dobré skutky. (Pozváni byli napodruhé dobří i zlí.) Ale víra, jejíž pravost, opravdovost ovšem nespočívá ve správném citování katechismu, ale v účasti na Kristu Pánu, v živém společenství s ním. A tady mizí rozpor mezi vírou a životem, protože účast na Kristu nás ospravedlňuje (bílé roucho oblékané při křtu) a zároveň s námi něco skutečně dělá, třeba po malých krůčcích, ale proměňuje nás.

Můžeme se ptát, kde je v podobenství naše místo. Jsme ti prvně nebo napodruhé pozvaní? Co naše roucho? Chtěl bych vám na závěr nabídnout ještě jeden směr rozjímání. V podobenství je důležitá jedna postava, která tam není ani jednou zmíněna. Nevěsta. Církev - to je přece nevěsta Kristova. „Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se ním oděla.“ (Zj 19,7-8). V tomto novozákonním kontextu by mělo podobenství ještě jednu pointu: hrozí nám ještě větší trapas, totiž že bychom mohli chybět na své vlastní svatbě, ne na slavnosti někoho jiného, kam jsme pozváni, ale na tom, co se nás bezprosředně týká.

Co dělá Bůh? Není jen vzdálený pozorovatel. Volá nás a chce s námi stolovat, touží po společenství s člověkem a ze své strany udělal vše pro to, aby v něm z naší strany nic nezabránilo.

Pane a Bože,
zveš nás do tvého domu, ke tvému stolu, ke tvému slovu.
Děkujeme ti za tvé pozvání a prosíme tě:
Dej nám najít domov ve tvém domě,
abychom přijímali odpuštění u tvého stolu
a naše víra aby rostla z tvého slova.
O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.