Chléb z nebe

Homilie na 20. neděli v mezidobí B

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."
Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?"
Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky."

Evangelium: J 6:51-58

Slyšeli jsme jeden z sedmi velkých Ježíšových výroků „já jsem“: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.“ Tyto výroky v Janově evangeliu zpravidla souvisí s nějakým znamením. V tomto případě jde o rozmnožení chlebů a nasycení zástupů. Jan mluví o znameních: nejde o úžasný div samotný, ale že Ježíš sám nám skrze to, co dělá, dává poznat, kým je.

Ještě jedna souvislost je pro porozumění dnešnímu obtížnému textu důležitá: Janovo evangelium nemá ustanovení svaté večeře Páně v rámci Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Místo toho zahrnuje právě tento text. Janovi nejde o popis historie, ale vystižení významu. A sdělení tajemství eucharistie tak dává do souvislosti zázračného nasycení. Snad proto, abychom nepodlehli pokušení svatou večeři Páně považovat jen za jakousi pietu, vzpomínku na to, co bylo, ale chápali ji jako radostné stolování se vzkříšeným Kristem, které skutečně nasycuje náš hlad a naši touhu.

Jídlo pro druhé

Ježíšovy činy a slova zde odkazují na manu – na chléb z nebe, který kdysi Izraeli na poušti vyprosil Mojžíš, když lid hladověl. To byl přece pokrm od Boha, zázračné nasycení, dar Boží. A Ježíš ukazuje na sebe a říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo (dané) za život světa.“

On je ten chléb z nebe, dar Boží, pokrm, který dává život – a to tím, že on dává své tělo. Nacházíme tu stejnou formulaci jako v ustanovení svaté večeře Páně u Pavla v 1K: Toto je mé tělo za vás…

Je to zvláštní výraz, který dává smysl pouze v souvislosti s Ježíšovou osobou. Jídlo, nezbytné k životu, je výrazem naší zaměřenosti na sebe sama, zápasu o vlastní prosazení. Každý musí jíst sám, co sní jeden, nemůže už sníst druhý. Ale Kristus bere chléb a víno a dává nám v nich sám sebe. Logiku starého lidství, jídla a pití, staví na hlavu. Zasazuje strom, který roste z nebe na zem. A když my přijímáme účast na jeho těle a krvi vstupujeme do skutečnosti nového života. Začínáme chápat, že základem života není brát, ale dávat. Proto pohostinnost, ochota podělit se o to, co je moje, s druhými je neodmyslitelnou součástí víry, projevem a často poznávacím znakem našeho kristovství.

Život je dar

„Jako mne poslal Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ To nám dává správně porozumět Ježíšovu sebevydání. Na jiném místě u Jana říká, že má moc svůj život dát a má moc jej opět přijmout. Život dát a život přijmout – to jsou protiklady, ale u Ježíše je to jedno a totéž. Ježíš žije ze svého Otce – proto život přijímá a proto ho i dává. Není křesťanské vnímat utrpení a kříž jako nějaký heroický výkon, oběť se zaťatými zuby.
Ježíš žije z Otce, z něho a v něm má svůj život. Proto může celý život nasadit pro Boží království. Přijímá sám sebe cele v Bohu, proto se také může cele dát, protože nic nemůže ztratit. I když jako my prožívá úzkost nebo opuštěnost.

Říkáme, že život je dar – a může to znít jako banalita. Ale když přijmeme svůj život z Božích rukou, když ho najdeme v něm, tak zjistíme, že se o něj už nemusíme bát. Nemusíme ho křečovitě držet, vlastnit a nakládat  s ním jako s kořistí – s tím „jediným, co máme“. Nemůžeme ho ztratit, protože je zakotven v Bohu. A my můžeme s důvěrou vyznat slovy žalmisty: Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Ž 27)

Bože, stvořiteli světa,
ty chceš, abychom žili.
Shromažďujeme se jako tvá obec
a slavíme hostinu tvého Syna.
Naplň nás dary svého Ducha:
bratrskou a sesterskou láskou
a spolehlivou nadějí.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a na věky.