Chléb nebeský a pozemský

Kázání na 18. neděli v mezidobí B

Když tedy zástup shledal, že Ježíš ani jeho učedníci tam nejsou, vstoupili na ty čluny a jeli ho do Kafarnaum hledat. Když jej na druhém břehu moře nalezli, řekli mu: "Mistře, kdy ses sem dostal?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť." Řekli mu: "Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: `Dal jim jíst chléb z nebe´." Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." Řekli mu: "Pane, dávej nám ten chléb stále!" Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.

Jan 6:24 – 35

Někdy cítím sám ze sebe smutek, že nejsem schopen s druhými navázat nějaký hlubší kontakt. Udržuji konverzaci otázkami na banality: Co jsi dělal? Kde bydlíš? Jakou máš školu? A nedaří se mi dobrat se k něčemu bytostnému, co by doopravdy zajímalo mne i toho druhého, co by námi vnitřně hýbalo a sytilo nás.
Připomíná mi to i komunikaci řady lidí s Ježíšem: Mistře, kdy ses sem dostal? snaží se projevit zájem. A on jim řekne: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Nebo mu řeknou: Pane, dávej nám ten chléb stále. Možná stále myslí na nasycení pěti tisíců. Ale on jim odpoví jedním z oněch velkých „já jsem“: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Ježíš se chce s lidmi rozdělit o něco hlubokého a oni reagují banalitami. Chce jim dát okusit nebeské a oni jsou připoutání k pozemským věcem. Samozřejmě to nejsou oni, ale my. Občas si to člověk uvědomí a je mu z toho smutno: Bůh se s námi chce sdílet, dává nám něco bytostného – v Ježíši Kristu sebe sama, své nejvnitřnější. A my si dál vedeme svou: žijeme svými malými radostmi a smutky, svými zájmy a představami, jak by měly věci být.  
Proč? Možná jsme podobně pohoršení jako Ježíšovi současníci. Co má na mysli, když říká, že je chlebem života? Všechna Ježíšova „já jsem“ v Janově evangeliu můžeme chápat jako výklad některého z Ježíšových divů. Slovo o chlebu života se bezesporu vztahuje k události nasycení zástupů, o němž jsme četli minulou neděli. Někdy mluvíme o rozmnožení chlebů. Ale o tom opravdu v textu nikde zmínka není. Ježíš nic nemnožil, nic odnikud nevyčaroval. Vzal to málo, co bylo, vzdal díky a rozdílel. To, co měl, si nenechal pro sebe, ale sdílel to, lámal, dělil se.

Dobře rozumět Ježíšovým znamením můžeme jen v celku jeho života – a ten se nám odkrývá od konce, z perspektivy jeho smrti a vzkříšení. Na louce s pěti tisíci lidmi se neděje nic jiného než při poslední večeři s apoštoly nebo na Velký pátek a o velikonoční neděli. Ježíš se vydává. Sdílí svůj život zcela s druhými. Nic si neponechá pro sebe. A Bůh se k tomu přizná. Jak řekne Jan, vtiskne svému Synu svou pečeť. Ten beránek, potupně vedený na porážku, se stane dobrým pastýřem, který všechny vede k plnosti života.

Tohle se Ježíšovým posluchačům a aspoň někdy i nám příčí. Je to hezky vidět v Janem citovaném sporu o chléb nebeský a pozemský. "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: 'Dal jim jíst chléb z nebe'." Ano, mana se snášela jako rosa z nebe, od Boha. Ale co nám dáváš ty: jen obyčejný chléb ze země. Ježíš zástupům nepřikouzlil manu, dal jim jen chléb, který dobře znali.

V tom je tajemství i pohoršení Ježíšovy osoby. Ježíš je na první pohled chléb ze země: vyrostl ze země jako člověk v potu tváře, v radosti i slzách, ničím mimořádný. Nevymohl si žádné zvláštní místo, nenárokoval si Boží majestát, který by mu patřil. Z lidského pohledu neuspěl, skončil pod koly velkých dějin.
A my bychom chtěli okusit něco velkého a nebeského: velké štěstí, nebeskou lásku, ohromný úspěch. Jenže, kdo dokáže proniknout od takto banálního, povrchního pohledu na svět do hloubky, zjistí, že právě nečekanou a nepravděpodobnou cestou jakoby zdola ze země sestupuje z nebe, od Boha, chléb, který dává život světu, bez něhož by vlastně svět byl mrtvý.

Možná bychom si toho vůbec nebyli ochotni všimnout, kdybychom neměli: žízeň a hlad. Žízeň po něčem víc. Člověka to vede k tomu ochutnávat stále nové věci, ale zjišťuje, že nasycení nepřichází, že po něm přichází jen další ještě palčivější hlad. Buď Bohu díky za tento hlad, který v sobě neseme – stejně jako za bolest, která nás včas upozorní, že s námi něco není v pořádku, aby se to mohlo začít léčit. I kdyby nic jiného v našem životě, tenhle hlad a tahle žízeň nás udržují ve vztahu k Bohu, jsou výkřikem toho vztahu v nás, výkřikem života, kterého by nebylo bez chleba.

Co s tím? Nechat všeho být a utéct někam na poušť? Zanechat běžného života a běžných rozhovorů a vést hovory jen o Bohu a o víře? Ne, Ježíš k tomu přistupuje jinak. On je nebeský chléb, který ale vyrostl ze země – jako oddenek z vyprahlé země, říká Izajáš. Bere vážně lidský úděl, sdílí ho s námi jako něco skutečného, ale zároveň směřuje naši mysl za viditelnou skutečnost. Láme s námi chléb a zároveň připomíná, že nejen chlebem živ je člověk.

Aby se pro nás věci staly znamením, staly se průsvitnými k Bohu, k tomu je potřeba víra. Víra, kterou se učíme číst skutečnost. Vírou můžeme, jak říkají mystikové, vidět Boha ve všech věcech.
Slovo mystika nám možná zní odtažitě. Ale mystik je třeba onen člověk, jemuž se jednou kdosi omlouval, že ho nechal dlouho čekat samotného. Odpověděl mu, že nikdy není sám, je s ním stále Bůh. Kéž tedy i my se učíme vírou chápat, že naplnění nespočívá v tom, co máme před očima a co prožíváme, ale ve vztahu k tomu, který se nám dává jako Chléb života. Kdo přichází k němu, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve něho, nikdy nebude žíznit.

Bože,
zdroji a cíli našeho života,
vzbuzuješ v nás hlad a žízeň po sobě.
Utiš náš hlad chlebem
který dává skutečný život:
svým Synem, Ježíšem Kristem.
Neboť on žije a vládne
s Tebou a Duchem svatým
jako jediný Bůh nyní i navěky.