Čelit banalitě

Promluva při svátečním zastavení u Husovy sochy v Chrástu 6.7.2013 s čtením Husova listu Plzeňským

Letos byl v naší obci nainstalován orientační systém. Ukazuje cestu k obecnímu úřadu, nádraží, policejní stanici. Sakrální stavby, sochy a pomníčky nám také pomáhají se orientovat – v naší historii, kultuře i v krajině naší duše.
Shromažďujeme se už poněkolikáté u místními nadšenci zrenovované Husovy sochy v Chrástu. A chceme pokračovat v programu, který jsme si vytýčili: Být věrný Husovu odkazu znamená především ho znát, naslouchat jeho textům, a přemýšlet, co pro nás jeho mylšenky a životní svědectví dnes znamená.

Hus byl nejen kazatelem v kapli betlémské, ale, jak se jeho myšlenky stávaly známými, udržoval kontakty i s regiony. Královské město Plzeň se hlásilo díky osobě faráře Václava Korandy st. k Husovým důrazům, k budoucí straně podobojí patřil také Petr z Chrástu, který sídlil na nedaleké Věžce.

V dopise vytýká Hus plzeňským „roztrženie a nesvornost v pravdě boží“, ačkoli dříve byli „příklad dobrý vší České zemi v sjednání dobrém, v slyšení slova božího, v stavení zlosti“. Nevíme přesně, co se o Plzni doslechl, ale můžeme usuzovat z historických pramenů a ze slov listu „pro malý zisk světa tohoto málo vážíte život věčný. O proč nepomníte, že die Spasitel: Co plátno jest člověku, ač vešken svět zíště, a své duši uškodí? a kterú dá člověk otměnu za duši svú?“. Plzeň se sice většinově hlásila k reformnímu smýšlení, ale byla rozdělena sociálně – na pravici a levici, mohli bychom říci. Bohatí usilovali pouze o odstranění největších zlořádů v církvi, zatímco chudí toužili po radikálnější očistě církve a společnosti.

Hus mluví o roztržení a nesvornosti, o touze po zisku světa tohoto. Dnešními slovy – a také při pohledu na dnešní společnost – bychom mohli říci, že každý sleduje svůj zájem, jde mu o jeho věci – a nehledí na druhé a na dobro celku. To působí nesvornost a ztrpčuje společný život ve státě i v malé vesnici.

Usilovat o své zájmy je přirozená lidská vlastnost, všichni nějaké máme: někdo chce získat majetek a moc, někdo vyasfaltovat cestu ke svému domu. Ale o to důležitější je, aby lidi něco spojovalo, aby se společně dokázali podřídit nějaké společné autoritě. Pro Husa jí bylo rozhodně Písmo svaté, které vyjadřuje Boží zájem, Boží vůli.

V listu Plzeňským Hus poukazuje na pochlebníky – ty, kteří káží, co se lidem líbí, co chtějí slyšet, na populisty. Dnes je spíš než na kazatelnách najdeme třeba v médiích, ale podstata stejná: „kto pochlebuje, jedem krmí, kto tresce, vínem napájie“.
Pozor, říká Hus, co je sladké, může být smrtelně jedovaté. A naopak: co zní nepříjemně, kriticky, protože to nevyhovuje našim zájmům, to je léčivé pro naši duši i celou společnost. Je to slovo pravdy, slovo shůry nad naším lidským plahočením, které stále znovu představuje výzvu k zamyšlení se nad sebou a k nápravě. Proto Plzeňany vybízí, aby „jako prvé slovo božie velebili, kázanie protiv hřiechom milovali, vodce pravé k sobě vinuli a vlky hltavé od sebe pudili“.

Takové hlasy vždy zněly donkichotsky, bláznivě, naivně a idealisticky. Jako něco, co jde proti proudu, co je většinou potrestáno a vyloučeno, co prohrává. Jenže právě Hus a mnoho dalších, kteří svými slovy i svým životem vydali svědectví víře a pravdě, ukazuje, jak takové jakoby ztracené, neúspěšné, kolem dějin semleté hlasy mohou mít zásadní vliv pro budoucnost a pro ty okolo nebo ty, kdo přijdou po nich.

Žijeme v období, kdy nás spíš než násilná totalita ohrožuje banalita: Každý může říkat, co chce, a nehrozí mu za to žádné perzekuce. Všechno jde a všechno je vlastně jedno. Slova nic nestojí a přijdou nám často zbytečná. Pravda? Každý má přece svou! Jenže tato jako mor se šířící banalita nakonec rozleptává důstojnost a smysl lidského života. Možná o to víc potřebujeme připomínat všechny svědky víry a pravdy našich dějin, abychom z jejich svědectví čerpali odvahu uvěřit, že jsou věci, které jsou silnější než my a pro které stojí za to žít a někdy i umřít.

Pane, náš Bože,
ve všech dobách pokládali křesťané život
pro tvé evangelium.
Udržuj jejich památku mezi námi živou
a učiň nás silnými ve víře,
abychom také my svým životem
dosvědčovali vítězství tvého Syna nad hříchem i smrtí.
Tobě buď sláva navěky.