Bůh i člověk, Učitel i žák

Homilie z bohoslužby k zahájení školního roku

41 Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.
42 Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem.
43 A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.
44 Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými.
45 Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.
46 Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky.
47 Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
48 Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
49 On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“
50 Ale oni jeho slovu neporozuměli.
51 Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.
52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Lukáš 2,41-52

Učitel i žák

Ježíš byl nejen Učitelem, ale také žákem. Pravda, o jeho dětství toho mnoho nevíme. Různá druhotná literatura sice vypráví mnoho o jeho zázracích a divech, které konal už jako dítě. V Bibli máme jen ten dnešní úryvek o dvanáctiletém Ježíši v chrámě. A ten nelíčí Ježíše jako nějaké zázračné dítě. Ale jen tajemně a cudně hovoří o probouzejícím se vědomí jeho Božího synovství.

Je to událost, která stojí mezi jeho dětstvím a dospělostí. Každý žid měl povinnost jednou ročně – o Velikonocích – navštívit chrám. Tato povinnost platila pro dospělé, tedy od 12 či 13 let. Ježíš tedy do Jeruzaléma jde možná poprvé. Tehdy se židovský chlapec stával „bar micvah“, synem přikázání. Tím vyjadřoval, že už chápe smysl Božích přikázání a bere je odpovědně na sebe. Taková židovská konfirmace.

Víme, jak důležité i pro nás bylo či je období dospívání, které máme spojené se školou. Ježíš, jak nám ho líčí evangelia, nebyl žádné zázračné dítě. Nenarodil se s tím, že všechno ví. I on chodil do školy, i jemu matka možná vyprávěla biblické příběhy a zpívala žalmy, i on se ptal učitelů na to, čemu nerozuměl.

To je velmi důležité nejen pro pochopení Ježíšovy osoby, ale i pro nás. Pro nás je právě čas ve školních lavicích tou dobou mezi dětstvím a veřejným působením a rodinným životem. Časem, kdy se stáváme dospělými a bereme na sebe odpovědnost za svou životní cestu.

Ježíš nebyl „Učený, který spadl z nebe“. I on se učil. Procházel vývojem. Rostl ve svém poslání. Byl otevřený Boží výuce. Nebylo to nějaké biflování. Epištola Židům třeba říká, že se naučil poslušnosti z utrpení, kterým prošel. Zažil také konflikt s rodiči a oni zase prožili bolest z toho, jak se jim jejich syn ztrácí. Naslouchal, ale také se kriticky vyptával. Tak rosteme a zrajeme i my.

Kdo jsme a kam jdeme

Dnešní úryvek nemluví jen o Ježíšově lidství, ale i o jeho božství. V jeho slovech a jednání se probouzí něco, čemu ještě úplně nerozumí. Projevuje se v něm Boží moudrost. První slova, která od Ježíše v Bibli slyšíme, zní: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce“.

V Ježíšově životním učení nejde především o znalosti a informace, ale o jeho vztah k Bohu a jeho povolání. Nenaslouchá učení rabínů jako když se v zeměpise učíme o druhém konci světa. Ta slova němu mluví jakoby zevnitř, o něm. Jeho život v nich dostává tvar, smysl a budoucnost. Uvědomuje si postupně ten jedinečný vztah mezi Bohem a ním, vztah Otce a Syna.
Možná namítnete, že my takový vztah nemáme. Ale opravdu? Vždyť i vztah mezi každým z nás a Bohem je jedinečný. A v Ježíši Kristu jsme se i my křtem stali Božími syny a dcerami.
A v Boží škole, která není omezena na dospívání, máme objevovat tento vztah a opatrovat ho jako pilíř a svorník našeho života. A máme v něm také hledat, proč tu jsme, k čemu nás Bůh volá.

Hledání harmonie

Ještě jeden důležitý rys Lukášova líčení. V Ježíšově příběhu je vyvážen vztah k Bohu a lidem, k nebeským a pozemským skutečnostem. Na jedné straně musí být v těch věcech, které jsou jeho Otce; na druhé straně se podřizuje své rodině. Prospíval na duchu i na těle. A byl milý Bohu i lidem. Ježíšovo dospívání je plné harmonie. Protiklady se tu smiřují: Nebe a země. Přirozenost a milost. Bůh a člověk.

To je  mírou i našeho křesťanského zrání a dospívání. Po hledání životní harmonie je zvláště dnes velká poptávka. A většina lidí hledá jinde než v Ježíšově osobě. Dokážeme jim něco z této harmonie zprostředkovat?

Třeba tím prospíváním na těle i na duši. To není řecká kalokagáthia. Ale jako se Bůh stal člověkem, Slovo tělem, tak víra nás má inspirovat k tomu, abychom se nestáhli někam do koutku, ale přijímali svět a proměňovali ho radostnou zvěstí.

I pro nás je programem být milý lidem i Bohu. Známe možná Boží služebníky, kteří milí moc nejsou, a milé lidí, jejichž životy se asi Pánu Bohu moc nelíbí. Někdy nelze obojí skloubit. Ale v zásadě kdo žije v míru  s Bohem, ten zrcadlí Boží laskavost i pro druhé.
A i my máme umět vyvážet práci a nasazení pro druhé s modlitbou a odpočinkem.

Není tu žádný rozpor: Nejen v kostele, ale i ve škole, práci, rodině jde o věci našeho Otce. Právě tam se naplňuje i naše povolání. A všude můžeme s radostí žít z toho, že jsme Božími dcerami a syny.

Věčný Bože a Otče veškeré dobroty,
tvůj Syn tě oslavoval od svého mládí.
Prosíme tě:
Dej, abychom na všech cestách svého života
rostli v poznání Krista a v jeho lásce a stávali se jeho učedníky.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.