Budoucnost patří tomu, co je zatím malé

Homilie na 11. neděli v mezidobí B

Dále řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země;
ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.
Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.
A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."
Také řekl: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?
Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi;
ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu."
V mnoha takových podobenstvích mluvil jim slovo tak, jak mohli slyšet.
Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům vykládal.

Evangelium: Mk 4:26-34

Když čteme podobenství o růstu Božího království, možná si povzdechneme, že to opravdu není naše zkušenost. To, čeho jsme svědky, je spíše postupné umenšování církve. Statistiky a evidence zde hovoří jednoznačně.
Otázkou je tedy, co je tím Božím královstvím a jak se projevuje v tomto světě. Odpověď, že je jím církev, není špatná. Právě ve společenství těch, kdo uvěřili a byli pokřtěni, pod kazatelnou a u stolu Páně, jsme vtahováni do pohybu Božího jednání, stáváme se účastnými na Božím díle a vládě. Ale možná potřebujeme rozlišit vnější růst a vnitřní zrání. Dovršení nepřichází, když rostlina vyroste, ale když úroda dozraje. Umenšení církve bychom tedy neměli vnímat pouze jako důsledek společenských pohybů, případně našich pastoračních selhání či nedůvěryhodnosti, ale také jako součást Božího vedení dějinami. Možná znáte příběh o palmě, která na rozdíl od okolních stromů neměla prostor k růstu nahoru, a tak rostla dolů a zapustila hluboké kořeny. Když přišlo sucho, ostatní stromy uschly, ale tato palma mohla čerpat z hlubokých zdrojů a dávat stín a vláhu i svému okolí. To, čemu říkáme krize církve, je především pozváním na hlubinu, na poušť, kde Bůh může mluvit k srdci svého lidu. Je to prostor, kdy se učíme opustit marnou pýchu a šalebné opory a místo toho se spoléhat na Hospodina a tak vnitřně růst.

S tím souvisí i druhý tradiční výklad přítomnosti Božího království. Ježíš přece říká, že se nemáme ptát, zda je tam či onde, protože je mezi námi nebo dokonce v nás. Boží království roste a zraje v srdcích a životech lidí, kteří přijali Krista a otevřeli se mu. To by sice nebylo možné bez církve, tedy bez zvěstování evangelia a vysluhování svátostí, ale na druhou stranu: právě k tomu má služba církve sloužit, má zprostředkovávat Boží přítomnost, která se pak projevuje v životě společenství i jednotlivců. Boží království přichází do světa branou lidských srdcí, branou víry každého z nás. A tak opravdu záleží na tom, zda se mu otevřeme, zda dáme ve svém životě prostor modlitbě a Božímu slovu, které se nevrací s prázdnou. Záleží na tom, zda i my budeme duchovně růst.

A pak je tu třetí výklad Božího království, který je vlastně ten nejzákladnější a na němž vše ostatní stojí. „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem…“ Když si nevíme s něčím v evangelijních podobenstvích rady, existuje jeden prostý klíč: Ježíš v nich mluví sám o sobě. On je to Boží království, Boží dobrá vláda, která vstupuje do světa. Slovy podobenství: On je ten člověk, který hází semeno na zem. Bůh, který se stal člověkem. Slovo, které se stalo tělem. I to něco důležitého říká o charakteru Božího království, totiž že sice přichází zvenku, ale roste a prosazuje se zevnitř. Jako kvas, který prokvasí mouku. Nejprve přijímá pozemskou a lidskou skutečnost, aby ji přetvořilo a učinilo božskou. Jak to činí Ježíš, který se stane člověkem, aby nám daroval účast na Božím životě.

Ať už se budeme na Boží království dívat z kteréhokoli úhlu pohledu, je zřejmé, že všechny jsou vnitřně propojené a závisí na sobě. A zároveň všechny spojuje určitý ráz, který dnešní dvě podobenství vyjadřují.

Za prvé: To, čemu patří budoucnost, se na počátku jeví jako malé a nepatrné. Jako budoucí král David je nejmladším synem, kterého původně ani nechtěli Samuelovi ukázat. Jako Kristus, nový David, Vládce světa, kterého jsme si v podobě služebníka nevážili a kterého bychom mezi ostatními významnými postavami dějin mohli – podle lidských měřítek – snadno přehlédnout. To největší a nejdůležitější se na počátku jeví jako nejmenší a nepatrné. To nejdůležitější se možná i v našem životě děje v té někdy velmi dlouhé a napínavé etapě, než klíček vyrazí vzhůru, kdy cítíme jen chlad a vlhkost a rozklad toho, co jsme považovali za pevné.

Za druhé: Růst rostliny i růst Božího království v dějinách i v našem životě je pomalý a tak přehlédnutelný. Je to jako když máte malé dítě. Zdá se, že je pořád stejné a vývojově se skoro nikam neposunuje a všechno trvá strašně dlouho. Ale kdybyste přišli na návštěvu po půl roce, budete se divit, že to je už úplně jiný člověk. Myslím, že takovou rekapitulaci bychom ve svém životě víry měli občas také udělat: jsme to pořád my, naše staré hříchy a pochybnosti. Ale když se pozorně podíváme, nejsme někde jinde, než jsme byli před rokem či deseti lety, není Boží práce s námi přece jen nějak vidět? Boží dílo se děje ve skrytosti: radost z víry prožíváme uprostřed různých tísní, svobodu uprostřed vnější nesvobody, rosteme skrze překážky. Ale to by nám nemělo zabránit vidět, že žijeme-li skutečně z víry, Bůh skrze to všechno do nás vytesává Kristovu podobu. Zatím se jeho tvář rýsuje v kameni jen v náznacích, ale přesto je možné ji tam u sebe i u druhých již v dílčích rysech zahlédnout. Měli bychom si více připomínat ne to, co nám schází, ale co jsme už dostali! Pomalost růstu Božího království nás učí trpělivosti, bez níž není možné dosáhnout spásy.

A za třetí – a to je zřejmě to nejdůležitější: Ono se to celé děje samo, není to výsledek naší námahy. „…v noci spí a ve dne vstává a semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí, nejprve stéblo, potom klas, potom plné obilí v klasu.“ Ježíš si dává záležet na tom, aby ukázal, že člověk kromě setby a žně nedělá nic. Spí a bdí a země sama od sebe, automaté, plodí. Respektive on možná člověk leccos dělá, možná i okopává, zalévá a hnojí. Ale rostlina roste sama od sebe a bylo by tragické, kdyby si začal člověk myslet, že za to může on (Libuška často připomíná absurditu toho, když v zemědělství hovoříme o rostlinné nebo živočišné výrobě). Důraz na Boží jednání ale neoslabuje význam jednání lidského. Nebe chcete-li: důraz na pasivitu víry nepopírá důležitost činorodosti lásky. Právě naopak! Profesor Pokorný vždy říkával, že člověk se opravdu dokáže nasadit přes všechny překážky a zklamání jen pro to, o čem ví, že to má budoucnost i bez něj a jeho přičinění. Jestliže tedy věříme, že budoucnost patří království Kristovu, že Hospodář se jistě dočká úrody, že to, co zde začíná nepatrným Božím slovem, vše přeroste a poskytne útočiště i příchozím, nestojí pak za to spojit s tímto Božím dílem i svůj čas a síly?