Boží pole, Boží stavba

Homilie na Masopustní neděli (8. neděli po Zjevení Páně C podle ekumenického lekcionáře)

39 Řekl jim také podobenství: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? 40 Učedník není nad učitele. Každý, kdo je dokonale připraven, bude jako jeho učitel.41 Proč hledíš na třísku v oku svého bratra, avšak trámu ve svém vlastním oku si nevšímáš?42 Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať vyjmu třísku, která je ve tvém oku,‘ a trám ve svém oku nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku, která je v oku tvého bratra.“43 „Přece není dobrý strom, který nese špatné ovoce, ani není špatný strom, který nese dobré ovoce. 44 Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesbírají fíky ani z trnitého keře nesklízejí hrozny.45 Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce dobré a zlý člověk vynáší ze zlého pokladu svého srdce zlé; neboť jeho ústa mluví z přebytku srdce.“46 „Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?47 Každý, kdo ke mně přichází a slyší má slova a činí je -- ukáži vám, komu je podobný.48 Je podoben člověku stavějícímu dům, který kopal (do hloubky) a položil základy na skále. Nastala povodeň, na ten dům se přivalila řeka, ale nemohla jím otřást, (protože byl dobře postaven.) 49 Kdo však uslyšel a neučinil tak, je podoben člověku, který postavil dům na zemi bez základů. Když se na něj přivalila řeka, ihned se zřítil; a zhroucení toho domu bylo veliké.“

Evangelium: L 6:39-49 (1. čtení Iz 55, 10-13, Ž 92)

“Na těchto základech můžete stavět.” Tak zněl kdysi slogan jedné spořitelny. A křesťané toho brzy misijně využili k tvorbě samolepek, kde k cihlové zdi z reklamního obrázku připsali jméno Ježíše Krista. Našli zde vzdálený odkaz na podobenství o dvou stavitelích, kterým vrcholí kázání na rovině. Člověk může svůj život postavit bez základů (podle Matouše na nepevném písku), tedy na povrchu – takový dům je nestabilní a v situaci krize neobstojí. Nebo položit dobré základy, ale to znamená kopat a hloubit, až se dostane na skálu, na které dům může držet - i když přijde povodeň.

Co znamená ono postavit dům života na skále, říká Ježíš jasně: slyšet jeho slovo a plnit ho. Když čteme kázání na rovině, případně na hoře, hrozí, že v něm uslyšíme především slovo zákona: Nestačí, že…, musíš ještě…! Milovat nepřítele, nesoudit, nedovolit ani křivé myšlence, aby v nás našla místo… Víme, že v těchto věcech nejsme ještě na Mount Everestu, ale spíše v základním táboře (jak se nedávno obrazně vyjádřil biskup Tomáš Holub). Ale plnit Ježíšovo slovo, vzít na sebe jeho jho, to není jako jho zákona, které znamenalo přesně to a to vždy dělat a to a to nikdy nedělat. Co znamená zachovávat Boží slovo, vidíme na Marii: všechno, co viděla a slyšela o svém synu, v mysli zachovávala a rozjímala o tom.

Nejde o výsledek, ale o proces: plody našeho života budou různé, ale plnit Ježíšovo slovo znamená, že se jeho slovem vnitřně zaobíráme, že s námi něco dělá, že nás proměňuje a formuje, někdy s ním vedeme dlouhý zápas, ale to vše je dokladem toho, že ho zachováváme, že jsme ho neodmítli a nevypudili ze sebe. Plnit slovo, nezůstat jen jeho posluchači - to neznamená jen správnost našeho jednání, ale žitou víru, k níž patří modlitba, rozjímání, vnitřní zápasy víry.

A tím se dostáváme k druhému podobenství, kterému jde o vystižení téhož. Obraz stavby domu hovoří technickou terminologií, slovo o stromu a ovoci přírodní. Každý si může vybrat, co ho bezprostředněji oslovuje.
“Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.” Tady se nejspíš jako evangelíci zarazíme u slov o dobrém člověku, který z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré – na rozdíl od člověka zlého. Ježíš přece říká, že nikdo není dobrý, jedině Bůh. A vzpomeneme si i na slova protoka Jeremjáše, která jsme nedávno četli, že “nejúskočnější ze všeho je lidské srdce a nevyléčitelné” (Jr 17,9).

V prvním čtení (Iz 55) jsme četli paradoxní zaslíbení: “Namísto křoviny vyroste cypřiš a místo plevele vyroste myrtoví.” Dobré plody totiž nestojí naštěstí na nás, ale na Boží milosti, na tom, zda jsme spojeni s Božím stromem. Proto právě Lutherovi tento text byl tak milý a stal se pro něj základním biblickým vyjádřením života omilostněného člověka. Ve spisu O svobodě křesťanské ho cituje jako obraz toho, jak se k sobě má Kristova milost a naše víra na jedné straně – a na straně druhé naše činy, náš život. Na jedné straně jsme zdarma omilostnění, je nám darována svoboda ve víře, ve Slovu dostává duše člověka “vše, co potřebuje: stravu, radost, pokoj, světlo, umění, spravedlnost, pravdu, moudrost, svobodu a veškeré dobro v hojnosti”, na druhé straně žijeme ve světě a těle, a to znamená, že nám zůstává úkol “ovládat své tělo a vycházet s lidmi”.

Klíčové je přitom, že nikoli dobré skutky dělají dobrého člověka (tedy žádné “šaty dělají člověka”, vztaženo na morálku), nýbrž „dobrý a zbožný muž dělá dobré a zbožné skutky“. Je-li semeno dobré, je dobrý i strom. Jsou-li základy dobře postaveny, tedy na skále, pak nějaké povodně ani jiné domácí katastrofy nic nezmohou.
Zřejmě nejhlubším výrazem tohoto evangelijního chápání vztahu víry a skutků je janovská řeč o vinném kmeni a ratolestech (J 15): je-li ratolest, učedník, ve spojení s vinným kmenem, Kristem, pak může nést dobré ovoce, protože je nenese vlastně ze svého, ale z mízy, z krve vinné révy, na které je mu z milosti darována účast.

Už při výkladu blahoslavenství nebo přikázání milovat nepřátele jsme si uvědomili, že Ježíš v těchto slovech mluví nejprve sám o sobě – a teprve skrze něj můžeme najít přístup do vnitřního obsahu slov evangelia i my.
Ježíš je přece ten první, kdo staví svůj dům na skále: “Na skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mt 16,18)” Celý jeho život je kopáním a hloubením až na dřeň, až na skálu, až na to jediné pevné, kterým je Boží slovo, společenství s Otcem skrze úplné spolehnutí se na jeho slovo. A tak i my smíme být součástí domu, kterému Ježíš vyhloubil základy a postavil ho na skále, či součástí stromu, který vysadil dobrý Rozsévač, jehož kmenem je sám Kristus. Smíme se připojoit k vyznání dnešního žamu 92, že “jsme zasazeni v domě Hospodina”. Jsme “Boží pole, Boží stavba” (1K 3,9), když Božímu slovu přitakáme svou vírou a svými činy.

Bože života,
ty naplňuješ naše srdce radostným poselstvím.
Osvoboď nás od samolibosti, která vidí jen chyby druhých,
a dej, abychom mohli věrohodně svědčit o tvém slově.