Boží muka

Naši předci stavěli u cest Boží muka. Označují rozcestí nebo místa, kde se stalo neštěstí. Nemají být jen mementem mori, ale chtějí pozvednout naši mysl vzhůru, upamatovat nás na to, co je opravdu důležité.
Když nahlédneme do starobylých liturgií, nechybí v nich obvykle přímluva za ty, kdo jsou na cestách. Pravda, cestování na dlouhé vzdálenosti bylo dříve vyjímečnou událostí. My dnes nasedneme do letadla nebo do auta a za pár hodin jsme na druhém konci světa. Naše mysl se upíná k cíli a cestování se stává jen nevýznamným prostředkem, na který možná ani nemyslíme.

Začíná čas dovolených a vydáváme se na cesty. Chceme ze sebe setřást všednodenní stres a cítit se aspoň pár dnů bez starostí. Jenže i když už máme plnou hlavu moře a sladkého nicnedělání nebo zážitků z poznávání dálek, obzvláště na silnici ještě čas „vypnout“ není.
V USA provedli zajímavý výzkum. Obyvatelé Chicaga uvedli, že po případném bombovém útoku na město by zahynulo asi 97 procent obyvatel. V jiné otázce si pak 90 procent dotázaných představovalo, jak po události pomáhají pohřbívat mrtvé nebo se musejí postarat o sebe. Zvláštní (ne)poměr. Přiznejme si ale, zda to s námi není podobné, když sedáme za volant. Denně slyšíme o mrtvých po dopravních nehodách. Ale nám a našim blízkým se to přece nestane! I víra nám v tom někdy může sloužit jako „obezlička“…

Ne nechci strašit a už vůbec ne moralizovat. Už proto ne, že to nefunguje. Nic a nikdo nám nezaručí, že šťastně dorazíme do cíle své cesty – na to neexistuje žádná pojišťovna na nebi ani na zemi. A říkat, že o tom nebudeme mluvit a přemýšlet, abychom to nepřivolali, není projev víry, ale pověry.
Co nám zbývá? Připustit svou zranitelnost. Učiní nás to odpovědnějšími a pozornějšími k těm, s nimiž se přes okna našich aut setkáváme. Budeme také vnímavější vůči těm, jejichž cesta šťastně nedopadla nebo přišli o své blízké. A budeme i pohotovější k pomoci těm, kdo se na svých cestách dostanou do nesnází. Připomenout nám to na cestách mohou i novodobá „boží muka“ pomníčků u silnic, dálniční kaple nebo chvíle zastávek s odpočinkem a modlitbou.

K. Šimr

Psáno pro Katolický týdeník